Přeskočit na hlavní obsah

Zdrobněliny


Letní neděle na Prajzské bývají provoněné.

Zatímco od sousedů vane nezaměnitelný odér svíčkové na smetaně, má žena se už druhou hodinu v rozpálené troubě snaží donutit dávno mrtvou krůtu k činnosti, na níž za života nebyla zvyklá. Být měkká, aby poslední pozůstatky pravých lidských zubů nedošly úhony. Můstek a tři korunky z umělé hmoty také bývají drahé, takže důkladná tepelná příprava je naprostá nezbytnost.

A sněhobílý pejsek, kterého jsem si pořídil pro radost, mě s radostným vrtěním ocasem a olizováním nosu a pravého ucha nutí k absolvování procházky po ztichlé dědině, aby se mohl vyprázdnit a označkovat své území. Podlehnul jsem, i když dopolední procházka nepatří k mým oblíbeným činnostem.

Vnučka z Hlučína snahu němé tváře sleduje s jistým pobavením.

„Dědo, můžu jít s tebou na procházku?“ Sundá sluchátka a vypne tablet.
„Můžeš, ale nejdřív se zeptej babičky,“ podrbu se na hlavě, „na podobná závažná rozhodnutí já nemám kvalifikaci.“

„Tak můžeme, dědo,“ vrátí se po chvilce a dodá: „Ale nejdřív mi musíš vyndat z boty toho velkého pavouka.“

Vylovil jsem fiktivního členovce, nazul vnučce boty a vyrazili jsme napříč naší malou útulnou obcí. Místa, která naše psí nadělení jménem Daisy považuje za své, už znám nazpaměť, takže mě nic nepřekvapí.

„Dědo, co ten pejsek dělá?“ Zachmuří se mladá slečna, když spatří, jak se psí slečna u vzrostlého smrku v parku nahrbí.

„Kadí,“ pravím moudře. A dodávám: „To musíme všichni. I ty.“

Vnučka posečkala, než čubička dokončí ryze biologický akt, pohlédla na výsledek a prohlásila: „Fuj, to je ale velké hovno!“

V září půjde poprvé do školy, což je skutečnost, kterou dědeček musí vzít na vědomí, a tak jsem ji pokáral: „Hovno se neříká. Půjdeš do školy a tam se taková slova říkat nesmějí.“

„A co mám teda říkat?“ Upřela na mě své zvídavé oči.

Ocitl jsem se v koncích. „Exkrement“ je cizí slovo a stejně by jí neutkvělo v paměti. „Výměšek“ mi znělo nepatřičně. „Konečný výsledek metabolické činnosti střevních bakterií“ bylo příliš složité vědecké vyjádření, které by předškolák těžko pochopil. Utáhnul jsem psovi otěže, probral zbytek možností, jež mi zbývaly a zachoval se správně pedagogicky. Napadlo mě, že zdrobnělinou bych moc pokazit nemusel.

Připomenul jsem si svá školní léta na střední škole, kde jsem se naučil, že o zdrobnělinách se hovoří zejména v souvislosti se substantivy. Deminutiva pak jsou desubstantivní odvozeniny, jejichž sufix je nositelem významového znaku menšího rozměru nebo pragmatického rysu hodnocení, častěji negativního než pozitivního, a rozhodl se celý gramatický systém obrátit naruby. Hovno totiž může být i pozitivní.

„Prostě řekni hovínko, to nikoho neurazí.“

„Ano, dědo.“ Řekla. Pak pohlédla na pejska značícího své území a vyhrkla: „Dědo, Daisy už zase chčije!“

Krůta bude jedlá až tak kolem poledního.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Umělec, dílo, charakter

Lze oddělit dílo od osobnosti umělce? Pro některé čtenáře, kteří si mé posty nechávají shrnout umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné: Lze to učinit, leč velmi těžko. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. Kdo z vás vydržel, tomu dodám krátkou úvahu S novým dokumentem o Jaromíru Nohavicovi, který nedávno odvysílala Česká televize , jsem začal přemýšlet nad tím, zda prostý člověk dokáže oddělit dílo umělce od jeho osobnosti, jež často bývá velmi rozporuplná. Někdy dokonce i záporná. Vypadá to jako otázka patřící do oboru filozofie, jenže v reálu je ryze praktická. Buď si tu desku koupíš, nebo ne. Buď na tu výstavu půjdeš, nebo zůstaneš doma s pivem, což je mimochodem taky příjemná forma kulturního zážitku, jak dokazuje Epos o Gilgamešovi, v němž se borec zvaný Enkidu narodil jako zvíře, žral trávu a pil s gazelami u napajedla. Pastýři před něj jednou postavili pivo a po sedmém džbánku se z něj stal člověk....

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...

Jak jsem hrál ve filmu

Pro některé přátele, kteří u mých postů pro získání stručného obsahu používají umělou inteligenci, aby nemuseli dlouho číst, přináším první odstavec obsahující vše podstatné z dnešního poněkud delšího vzpomínkového textu. Příběh začíná výběrem četby z předlouhého seznamu doporučené literatury, který mi přinesla sedmnáctiletá vnučka s dotazem: „Dědo, pomůžeš mi vybrat, co číst?“ Souhlasil jsem, a kromě jiného zvolil knihu, která byla předobrazem legendárního filmu, v němž jsem měl tu čest kdysi hrát, což jsem vnučce neopomněl sdělit, takže byla ráda, že má slavného dědu. Konec shrnutí. Dál číst netřeba. „Kousek od Lokte nad Ohří se bude konat týdenní letní dobrodružný tábor. Kdo chce jet?“ Optala se v roce 1978 naše třídní učitelka na střední ekonomické škole. Zvedl jsem ruku a byl jediný, což mě docela překvapilo. Naše třída byla složena z třiadvaceti spolužaček a sedmi chlapců. Já jediný projevil dostatek odvahy. To klukům nezapomenu. Ukázalo se ovšem, že i v jiných třídách to dopad...