Přeskočit na hlavní obsah

Zdrobněliny


Letní neděle na Prajzské bývají provoněné.

Zatímco od sousedů vane nezaměnitelný odér svíčkové na smetaně, má žena se už druhou hodinu v rozpálené troubě snaží donutit dávno mrtvou krůtu k činnosti, na níž za života nebyla zvyklá. Být měkká, aby poslední pozůstatky pravých lidských zubů nedošly úhony. Můstek a tři korunky z umělé hmoty také bývají drahé, takže důkladná tepelná příprava je naprostá nezbytnost.

A sněhobílý pejsek, kterého jsem si pořídil pro radost, mě s radostným vrtěním ocasem a olizováním nosu a pravého ucha nutí k absolvování procházky po ztichlé dědině, aby se mohl vyprázdnit a označkovat své území. Podlehnul jsem, i když dopolední procházka nepatří k mým oblíbeným činnostem.

Vnučka z Hlučína snahu němé tváře sleduje s jistým pobavením.

„Dědo, můžu jít s tebou na procházku?“ Sundá sluchátka a vypne tablet.
„Můžeš, ale nejdřív se zeptej babičky,“ podrbu se na hlavě, „na podobná závažná rozhodnutí já nemám kvalifikaci.“

„Tak můžeme, dědo,“ vrátí se po chvilce a dodá: „Ale nejdřív mi musíš vyndat z boty toho velkého pavouka.“

Vylovil jsem fiktivního členovce, nazul vnučce boty a vyrazili jsme napříč naší malou útulnou obcí. Místa, která naše psí nadělení jménem Daisy považuje za své, už znám nazpaměť, takže mě nic nepřekvapí.

„Dědo, co ten pejsek dělá?“ Zachmuří se mladá slečna, když spatří, jak se psí slečna u vzrostlého smrku v parku nahrbí.

„Kadí,“ pravím moudře. A dodávám: „To musíme všichni. I ty.“

Vnučka posečkala, než čubička dokončí ryze biologický akt, pohlédla na výsledek a prohlásila: „Fuj, to je ale velké hovno!“

V září půjde poprvé do školy, což je skutečnost, kterou dědeček musí vzít na vědomí, a tak jsem ji pokáral: „Hovno se neříká. Půjdeš do školy a tam se taková slova říkat nesmějí.“

„A co mám teda říkat?“ Upřela na mě své zvídavé oči.

Ocitl jsem se v koncích. „Exkrement“ je cizí slovo a stejně by jí neutkvělo v paměti. „Výměšek“ mi znělo nepatřičně. „Konečný výsledek metabolické činnosti střevních bakterií“ bylo příliš složité vědecké vyjádření, které by předškolák těžko pochopil. Utáhnul jsem psovi otěže, probral zbytek možností, jež mi zbývaly a zachoval se správně pedagogicky. Napadlo mě, že zdrobnělinou bych moc pokazit nemusel.

Připomenul jsem si svá školní léta na střední škole, kde jsem se naučil, že o zdrobnělinách se hovoří zejména v souvislosti se substantivy. Deminutiva pak jsou desubstantivní odvozeniny, jejichž sufix je nositelem významového znaku menšího rozměru nebo pragmatického rysu hodnocení, častěji negativního než pozitivního, a rozhodl se celý gramatický systém obrátit naruby. Hovno totiž může být i pozitivní.

„Prostě řekni hovínko, to nikoho neurazí.“

„Ano, dědo.“ Řekla. Pak pohlédla na pejska značícího své území a vyhrkla: „Dědo, Daisy už zase chčije!“

Krůta bude jedlá až tak kolem poledního.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vysvědčení

Pro dědu, který mě vychovával, byly jedničky na vysvědčení samozřejmostí.  Za odměnu jsem nedostal nikdy nic. Občas jeden knedlík navíc ke koprové omáčce od babičky, ale musel jsem slíbit, že nikomu nic nepovím. Zmínil jsem se jenom svému pejskovi, což byla chyba, poněvadž mi ho půlku sežral. Když se mi v pak v jednom nepovedeném pololetí podařilo přinést dvojku ze zeměpisu, poněvadž jsem se zahleděl do předčasně vyspělé spolužačky, obdržel jsem pár facek a fungl nový globus, abych nebyl blbej. Díky němu už vím, kde leží Kuala Lumpur - a je mi také jasnější, že ne vždy je vhodné být ve všem nejlepší. "Dědo, nejde mi počítač!" vrazila nejstarší vnučka do našeho příbytku a nechala roztelené dveře. Což nesnáším, protože dveře dokořán znamenají emigraci pokojového pejska na nebezpečnou zahradu - a naopak imigraci oprsklého venkovního kocoura dovnitř. Ten je schopen sežrat z rozpáleného sporáku ještě se smažící kuřecí křidýlka a přitom se ani    nezapotit. V duchu jsem proklel sv