Přeskočit na hlavní obsah

Zdrobněliny


Letní neděle na Prajzské bývají provoněné.

Zatímco od sousedů vane nezaměnitelný odér svíčkové na smetaně, má žena se už druhou hodinu v rozpálené troubě snaží donutit dávno mrtvou krůtu k činnosti, na níž za života nebyla zvyklá. Být měkká, aby poslední pozůstatky pravých lidských zubů nedošly úhony. Můstek a tři korunky z umělé hmoty také bývají drahé, takže důkladná tepelná příprava je naprostá nezbytnost.

A sněhobílý pejsek, kterého jsem si pořídil pro radost, mě s radostným vrtěním ocasem a olizováním nosu a pravého ucha nutí k absolvování procházky po ztichlé dědině, aby se mohl vyprázdnit a označkovat své území. Podlehnul jsem, i když dopolední procházka nepatří k mým oblíbeným činnostem.

Vnučka z Hlučína snahu němé tváře sleduje s jistým pobavením.

„Dědo, můžu jít s tebou na procházku?“ Sundá sluchátka a vypne tablet.
„Můžeš, ale nejdřív se zeptej babičky,“ podrbu se na hlavě, „na podobná závažná rozhodnutí já nemám kvalifikaci.“

„Tak můžeme, dědo,“ vrátí se po chvilce a dodá: „Ale nejdřív mi musíš vyndat z boty toho velkého pavouka.“

Vylovil jsem fiktivního členovce, nazul vnučce boty a vyrazili jsme napříč naší malou útulnou obcí. Místa, která naše psí nadělení jménem Daisy považuje za své, už znám nazpaměť, takže mě nic nepřekvapí.

„Dědo, co ten pejsek dělá?“ Zachmuří se mladá slečna, když spatří, jak se psí slečna u vzrostlého smrku v parku nahrbí.

„Kadí,“ pravím moudře. A dodávám: „To musíme všichni. I ty.“

Vnučka posečkala, než čubička dokončí ryze biologický akt, pohlédla na výsledek a prohlásila: „Fuj, to je ale velké hovno!“

V září půjde poprvé do školy, což je skutečnost, kterou dědeček musí vzít na vědomí, a tak jsem ji pokáral: „Hovno se neříká. Půjdeš do školy a tam se taková slova říkat nesmějí.“

„A co mám teda říkat?“ Upřela na mě své zvídavé oči.

Ocitl jsem se v koncích. „Exkrement“ je cizí slovo a stejně by jí neutkvělo v paměti. „Výměšek“ mi znělo nepatřičně. „Konečný výsledek metabolické činnosti střevních bakterií“ bylo příliš složité vědecké vyjádření, které by předškolák těžko pochopil. Utáhnul jsem psovi otěže, probral zbytek možností, jež mi zbývaly a zachoval se správně pedagogicky. Napadlo mě, že zdrobnělinou bych moc pokazit nemusel.

Připomenul jsem si svá školní léta na střední škole, kde jsem se naučil, že o zdrobnělinách se hovoří zejména v souvislosti se substantivy. Deminutiva pak jsou desubstantivní odvozeniny, jejichž sufix je nositelem významového znaku menšího rozměru nebo pragmatického rysu hodnocení, častěji negativního než pozitivního, a rozhodl se celý gramatický systém obrátit naruby. Hovno totiž může být i pozitivní.

„Prostě řekni hovínko, to nikoho neurazí.“

„Ano, dědo.“ Řekla. Pak pohlédla na pejska značícího své území a vyhrkla: „Dědo, Daisy už zase chčije!“

Krůta bude jedlá až tak kolem poledního.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Životopis

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na ...