Zdrobněliny

Letní neděle na Prajzské bývají provoněné.

Zatímco od sousedů vane nezaměnitelný odér svíčkové na smetaně, má žena se už druhou hodinu v rozpálené troubě snaží donutit dávno mrtvou krůtu k činnosti, na níž za života nebyla zvyklá. Být měkká, aby poslední pozůstatky pravých lidských zubů nedošly úhony. Můstek a tři korunky z umělé hmoty také bývají drahé, takže důkladná tepelná příprava je naprostá nezbytnost.

A sněhobílý pejsek, kterého jsem si pořídil pro radost, mě s radostným vrtěním ocasem a olizováním nosu a pravého ucha nutí k absolvování procházky po ztichlé dědině, aby se mohl vyprázdnit a označkovat své území. Podlehnul jsem, i když dopolední procházka nepatří k mým oblíbeným činnostem.

Vnučka z Hlučína snahu němé tváře sleduje s jistým pobavením.

„Dědo, můžu jít s tebou na procházku?“ Sundá sluchátka a vypne tablet.
„Můžeš, ale nejdřív se zeptej babičky,“ podrbu se na hlavě, „na podobná závažná rozhodnutí já nemám kvalifikaci.“

„Tak můžeme, dědo,“ vrátí se po chvilce a dodá: „Ale nejdřív mi musíš vyndat z boty toho velkého pavouka.“

Vylovil jsem fiktivního členovce, nazul vnučce boty a vyrazili jsme napříč naší malou útulnou obcí. Místa, která naše psí nadělení jménem Daisy považuje za své, už znám nazpaměť, takže mě nic nepřekvapí.

„Dědo, co ten pejsek dělá?“ Zachmuří se mladá slečna, když spatří, jak se psí slečna u vzrostlého smrku v parku nahrbí.

„Kadí,“ pravím moudře. A dodávám: „To musíme všichni. I ty.“

Vnučka posečkala, než čubička dokončí ryze biologický akt, pohlédla na výsledek a prohlásila: „Fuj, to je ale velké hovno!“

V září půjde poprvé do školy, což je skutečnost, kterou dědeček musí vzít na vědomí, a tak jsem ji pokáral: „Hovno se neříká. Půjdeš do školy a tam se taková slova říkat nesmějí.“

„A co mám teda říkat?“ Upřela na mě své zvídavé oči.

Ocitl jsem se v koncích. „Exkrement“ je cizí slovo a stejně by jí neutkvělo v paměti. „Výměšek“ mi znělo nepatřičně. „Konečný výsledek metabolické činnosti střevních bakterií“ bylo příliš složité vědecké vyjádření, které by předškolák těžko pochopil. Utáhnul jsem psovi otěže, probral zbytek možností, jež mi zbývaly a zachoval se správně pedagogicky. Napadlo mě, že zdrobnělinou bych moc pokazit nemusel.

Připomenul jsem si svá školní léta na střední škole, kde jsem se naučil, že o zdrobnělinách se hovoří zejména v souvislosti se substantivy. Deminutiva pak jsou desubstantivní odvozeniny, jejichž sufix je nositelem významového znaku menšího rozměru nebo pragmatického rysu hodnocení, častěji negativního než pozitivního, a rozhodl se celý gramatický systém obrátit naruby. Hovno totiž může být i pozitivní.

„Prostě řekni hovínko, to nikoho neurazí.“

„Ano, dědo.“ Řekla. Pak pohlédla na pejska značícího své území a vyhrkla: „Dědo, Daisy už zase chčije!“

Krůta bude jedlá až tak kolem poledního.