Zvláštní shodou okolností mým životem prošel stejný počet psů jako prezidentů. Pět. Prezidenty vám představovat nebudu, poněvadž drtivá většina z nich stála za starou Bellu, což byl pyrenejský horský pes, jehož vlastnil jakýsi Sebastian, který určitě prezidentem nebyl.
Škoda.
Úplně prvním hafanem, který si mě omotal kolem prstu, byla čubička nečistokrevného původu jménem Aida. Jako opera od Verdiho. Na fotografii ji najdete vlevo dole.
Byla nejen chytřejší než tenkrát já, ale navíc se projevovala jako zdatná útěkářka. Drátěný plot viditelný v pozadí nekvalitního snímku z fotoaparátu značky Flexaret dokázala zdolat za necelé tři sekundy, i když tenkrát v sedmdesátých letech to ještě byly tři vteřiny.
Cirkusová schopnost se jí bohužel stala osudnou jednoho letního odpoledne, kdy opět vyrazila na zkušenou do světa, aby ji během přecházení Jáchymovské ulice srazil automobil značky Škoda.
Zmíněná karlovarská ulice byla tehdejší hlavní tepnou vedoucí k Jáchymovu. Za den tam projelo asi tak sedm automobilů, takže jsem se poprvé střetl s pojmem „zkurvená náhoda“, jak prohlásil můj děda. Ztrátu pejska jsem obrečel, abych o měsíc později obdržel fungl nové štěňátko od tety z Ostrova nad Ohří.
Nepřekvapivě se jednalo o čubičku a pochopitelně se opět jmenovala Aida. Co se osvědčí, je vhodné neměnit. Jednalo se o zmenšenou variantu bílého ruského špice nevšedního intelektu. Byla chytrá jako vydra. Také ji děsně bavilo poslouchat rozličné pitomé povely: proplétala se mi mezi nohama, válela sudy, imitovala mrtvolu, dokázala z čenichu chytit piškot tak, aby neupadl - a dokonce po ránu běhala dědovi pro noviny na dolní konec ulice, aby pošťačka nemusela zacházet moc daleko. Na nekvalitní fotce z roku 1973 pořízené tímtéž fotoaparátem je zase dole, ovšem nikoliv vlevo.
Cestou si Rudé Právo nejspíš i přečetla, poněvadž se často dědečkovi dostalo do rukou dost potrhané. Především v místech, kde novinář pěl ódy na komunistickou stranu. Jak říkám. Byl to chytrý pejsek a dožil se téměř patnácti let, jenže ke konci jeho poutě tímto světem jsem už byl jinde.
Poté jsem se poprvé oženil, abych o něco později zjistil, že jsem si vzal milovnici zvířat bez špetky fantazie. Dalšího chlupatého mazlíčka, jehož mi osud přihrál, totiž pojmenovala dost nevynalézavě Punťa.
Já bych mu po několika dnech soužití raději dal jméno Baťa. Jednalo se o tvora neznámé rasy, který na délku i výšku nápadně připomínal chlupatého jezevčíka napadeného rzí.
Byl to podivuhodný fetišista. Miloval boty. Protože jsme byli oba zaměstnaní, musel chudák trávit dost času osamocen v lehce zchátralém rodinném domku na okraji Sokolova ve čtvrti zvané Těšovice. Vstupní areál našeho bydliště tvořila dlouhá chodba zakončená otevřeným botníkem, v němž naše rodina skladovala nezbytnou obuv.
Každodenně po návratu z práce jsme všechny boty, kromě žabek, nalezli na jedné hromadě uprostřed místnosti. Na samém vrcholku hromádky trůnil přešťastný Punťa a zubil se od ucha k uchu.
Pokud jste neviděli falešného jezevčíka zubit se od ucha k uchu, pak zkuste občas navštívit TikTok nebo si pusťte Neváhej a toč. Místo pokárání tím pádem obdržel pochvalu a pamlsek, a já jako správný manžel dostal za úkol obuv uklidit na své místo, kde vydržela úhledně složena maximálně do dalšího dne.
Rozvod následoval nedlouho poté, ale nešlo o Punťovu vinu.
Čtvrtého psa jsem si moc neužil. Původem byl dlouhosrstý německý ovčák, jemuž moje první žena, toho času v rozvodovém řízení, stihnula dát úplně obyčejné jméno Šaryk, ale tank mu nepořídila. Jako malé štěně ho přes mé protesty zavírala do králíkárny, a já dodnes netuším, jak moc ho tahle trpká zkušenost v životě poznamenala. Doufám jen, že se nenaučil hopkat po trávníku, žrát seno či chroupat mrkev. Pak jsem se ocitnul na jiné životní pouti. Punťa i Šaryk obdrželi nového pána a o jejich dalším osudu nic netuším.
A říkám si, že by možná nebylo od věci, kdyby se příštím českým prezidentem stala Bella a Sebastian byl jejím mluvčím.
P.S. Reportáž o Daisy je k dispozici zde na mém blogu. 😊
Komentáře
Okomentovat