Přeskočit na hlavní obsah

Můj život s pejsky

Zvláštní shodou okolností mým životem prošel stejný počet psů jako prezidentů. Pět. Prezidenty vám představovat nebudu, poněvadž drtivá většina z nich stála za starou Bellu, což byl pyrenejský horský pes, jehož vlastnil jakýsi Sebastian, který určitě prezidentem nebyl. 

Škoda.

Úplně prvním hafanem, který si mě omotal kolem prstu, byla čubička nečistokrevného původu jménem Aida. Jako opera od Verdiho. Na fotografii ji najdete vlevo dole.

Byla nejen chytřejší než tenkrát já, ale navíc se projevovala jako zdatná útěkářka. Drátěný plot viditelný v pozadí nekvalitního snímku z fotoaparátu značky Flexaret dokázala zdolat za necelé tři sekundy, i když tenkrát v sedmdesátých letech to ještě byly tři vteřiny. 

Cirkusová schopnost se jí bohužel stala osudnou jednoho letního odpoledne, kdy opět vyrazila na zkušenou do světa, aby ji během přecházení Jáchymovské ulice srazil automobil značky Škoda. 

Zmíněná karlovarská ulice byla tehdejší hlavní tepnou vedoucí k Jáchymovu. Za den tam projelo asi tak sedm automobilů, takže jsem se poprvé střetl s pojmem „zkurvená náhoda“, jak prohlásil můj děda. Ztrátu pejska jsem obrečel, abych o měsíc později obdržel fungl nové štěňátko od tety z Ostrova nad Ohří.

Nepřekvapivě se jednalo o čubičku a pochopitelně se opět jmenovala Aida. Co se osvědčí, je vhodné neměnit. Jednalo se o zmenšenou variantu bílého ruského špice nevšedního intelektu. Byla chytrá jako vydra. Také ji děsně bavilo poslouchat rozličné pitomé povely: proplétala se mi mezi nohama, válela sudy, imitovala mrtvolu, dokázala z čenichu chytit piškot tak, aby neupadl - a dokonce po ránu běhala dědovi pro noviny na dolní konec ulice, aby pošťačka nemusela zacházet moc daleko. Na nekvalitní fotce z roku 1973 pořízené tímtéž fotoaparátem je zase dole, ovšem nikoliv vlevo.

Cestou si Rudé Právo nejspíš i přečetla, poněvadž se často dědečkovi dostalo do rukou dost potrhané. Především v místech, kde novinář pěl ódy na komunistickou stranu. Jak říkám. Byl to chytrý pejsek a dožil se téměř patnácti let, jenže ke konci jeho poutě tímto světem jsem už byl jinde.  

Poté jsem se poprvé oženil, abych o něco později zjistil, že jsem si vzal milovnici zvířat bez špetky fantazie. Dalšího chlupatého mazlíčka, jehož mi osud přihrál, totiž pojmenovala dost nevynalézavě Punťa. 

Já bych mu po několika dnech soužití raději dal jméno Baťa. Jednalo se o tvora neznámé rasy, který na délku i výšku nápadně připomínal chlupatého jezevčíka napadeného rzí. 

Byl to podivuhodný fetišista. Miloval boty. Protože jsme byli oba zaměstnaní, musel chudák trávit dost času osamocen v lehce zchátralém rodinném domku na okraji Sokolova ve čtvrti zvané Těšovice. Vstupní areál našeho bydliště tvořila dlouhá chodba zakončená otevřeným botníkem, v němž naše rodina skladovala nezbytnou obuv. 

Každodenně po návratu z práce jsme všechny boty, kromě žabek, nalezli na jedné hromadě uprostřed místnosti. Na samém vrcholku hromádky trůnil přešťastný Punťa a zubil se od ucha k uchu. 

Pokud jste neviděli falešného jezevčíka zubit se od ucha k uchu, pak zkuste občas navštívit TikTok nebo si pusťte Neváhej a toč. Místo pokárání tím pádem obdržel pochvalu a pamlsek, a já jako správný manžel dostal za úkol obuv uklidit na své místo, kde vydržela úhledně složena maximálně do dalšího dne. 

Rozvod následoval nedlouho poté, ale nešlo o Punťovu vinu.

Čtvrtého psa jsem si moc neužil. Původem byl dlouhosrstý německý ovčák, jemuž moje první žena, toho času v rozvodovém řízení, stihnula dát úplně obyčejné jméno Šaryk, ale tank mu nepořídila. Jako malé štěně ho přes mé protesty zavírala do králíkárny, a já dodnes netuším, jak moc ho tahle trpká zkušenost v životě poznamenala. Doufám jen, že se nenaučil hopkat po trávníku, žrát seno či chroupat mrkev. Pak jsem se ocitnul na jiné životní pouti. Punťa i Šaryk obdrželi nového pána a o jejich dalším osudu nic netuším. 

Dnes mám Daisy. Jsem její řidič. Je pravděpodobné, že dříve či později budu mít už šestého pejska. A šestého prezidenta. 

A říkám si, že by možná nebylo od věci, kdyby se příštím českým prezidentem stala Bella a Sebastian byl jejím mluvčím. 

P.S. Reportáž o Daisy je k dispozici zde na mém blogu. 😊

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n

Naděje

Když jsem ještě jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na konci směny při nástupu do zanedb

Žena v domácnosti

Mít ženu v domácnosti je snem každého zaměstnaného muže. Vždy uklizeno, čerstvě navařeno, ojeté ponožky vydezinfikovány, slipy zbaveny pozůstatků celodenního nošení, prádlo vyžehleno a úhledně uloženo. To vše mám. Jenže i manželka musí občas mezi lidi. Tu za vnučkou do Hlučína, tu prozkoumat, co levného se v LIDLu urodilo, a jak přichází stáří, sem tam i nějakou lékařskou čekárnu navštívit. A tak se někdy stává, že dorazím domů dříve, a místo šťastné manželky, která si cení   faktu, že nelítám za cizíma holkama, najdu v kuchyni pouze lehce naštvaného pejska, poněvadž zůstal sám. Pravda ale je, že podobným výletům předchází celovečerní školení. Žena mi v jeho průběhu podrobně vysvětlí, co je třeba učinit v případě její nepřítomnosti. Protože mě má přečteného, nepřekvapí, že poměrně dlouhý monolog se týká jídla. "Muži," praví, "zítra jedu s matkou do doktora, takže nebudu odpoledne doma. Jídlo jsem ti nachystala do ledničky, tak si ho ohřej. Jak funguje sporák jsem ti vys