Přeskočit na hlavní obsah

U veterináře

Veterinární lékař v Hlučíně má skvěle vybavenou ordinaci včetně příslušenství ve formě milých a obětavých sestřiček. Jmenuje se Gajdošík a dveře se u něj netrhnou. 

Když jsme poprvé se svou Daisy dorazili na prohlídku, poněvadž se nám nezdál její zdravotní stav, objevili jsme v čekárně i před ní venku u dvou laviček různorodou sbírku nešťastných zvířecích stvoření. 

Malé chundeláče, naháče, obrovská telata připomínající psa baskervillského, několik naštvaných kočiček a jednoho malého pejska, podle vzhledu Yorkšírského teriéra, který se tři metry před vstupem do čekárny definitivně zasekl a odmítal jít dál. Mladá slečna, zjevně jeho panička, se na nás omluvně usmála a prohlásila: „On už tu včera byl.“ Pejsek má výtečnou paměť. Bafla ho do náruče a velmi nakrknutého ho odnesla do útrob zařízení. Daisy měla premiéru, takže takovou sestavu podivuhodných bytostí viděla poprvé v životě, což ji přimělo se s každým seznámit. 

Jedna věc mě překvapila. Někteří psi si prostě vzájemně nesednou. Kupříkladu naše každodenní procházková cesta dědinou často připomíná válečnou stezku. Já jsem nepodstatný generál a Daisy simuluje útočnou formaci.

Naše dáma totiž  opovrhuje nedorostlými psíky, ale naopak miluje obrovského bernardýna, který má každé oko jiné. Černočerného přerostlého hafana jménem Ben přímo zbožňuje, zatímco jiné představitele psí populace vyloženě nenávidí. 

Zatím se mi nepodařilo rozklíčovat, čím se řídí. Ale naučil jsem se rozpoznat přicházející nebezpečí, takže na procházce ji většinou stihnu odnavigovat jiným směrem.

Jenže v oné malé čekárně vládnul klid a mír.  Všechna ta zvířata, bez ohledu na velikost či povahu, způsobně seděla či ležela, některá slintala, ale nezaznamenali jsme žádné otevřené nepřátelství. Což mě přivedlo k poznání, že naši mazlíčci nejsou žádní idioti. Chápou, že tam nejsou pro srandu, nýbrž pro pomoc. 

A tak nám jednoho dne napojili Daisy na kapačku, což ji zprvu strašně bavilo, dokud nepřišlo nutkání jít se vyčurat. Netušila, že druhého dne ji čeká náročná operace. Pan zvěrolékař se tvářil vážně, hovořil něco o nádoru mléčné žlázy a haprujících ledvinách. V den samotného zákroku jsme byli jako na jehlách. 

Manželka její uspání obrečela a já byl celý den jak na trní. Všechno nakonec dobře dopadlo, ale když nám doktor vracel ten malý fňukající a slintající uzlíček, zabalený v nějakém prodyšném prostěradle a vybavený takzvaným kokrhelem, jenž mu měl znemožnit rozdrápat si stehy, bylo nám trochu ouvej. "Co jste mi to provedli?" Četl jsem výčitku v jejích očích. 

Obdrželi jsme i jakési potřebné prášky. „Tohle dvakrát denně a tohle jednou.“ Pravil veterinář a pro jistotu nás vybavil injekční stříkačkou, poněvadž zná své pappenheimské. Dostat do pejska medikaci touto metodou se nakonec ukázalo jako jednotka nemožnosti, takže jsme museli lehce podvádět a vrazit rozhňácané pilulky do její oblíbené stravy. Občas to zafungovalo, ale zbytky pilulek nacházíme na  různých místech domácnosti dodnes.

Nakonec ale vše bylo vyřízeno k dennímu pořádku, takže náš malý chytrý a trochu vyčuraný dvanáctiletý zázrak obdržel šanci na dalších pár let života. Celá léčebná anabáze obnášela asi dvacet tisíc korun českých, ale nelituji jediné z nich. 

Teď mě omluvte, musím ji vysvětlit Daisy, že venku chčije a chčije, tudíž nemůže jít na procházku a není to moje vina!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

My, ajťáci

V očích široké veřejnosti je takzvaný ajťák podivuhodný tvor. Většinou nás považují za mimozemšťany, což je dost nespravedlivé obvinění.  Ve skutečnosti jsme naprosto obyčejná digitální dělnická třída. Dnes a denně totiž svádíme boj za lepší příští moderní civilizace s přístroji, o jejichž principu fungování dost často netuší nic ani výrobci samotní. Pravda je, že málokterý ajťák přizná na rovinu, že něco neví. Ne že by nechtěl, ale mohl by ztratit glanc a obdivné pohledy sekretářek by se rozplynuly jako pára nad hrncem. "Crrrr, crrrr," zvedám po ránu telefon a přemýšlím, co zase nejde. Kafe si vesele stydne a hlas ve sluchátku sděluje Jobovu zvěst: "Netiskne mi tiskárna!" Polykám doušek, s brbláním se zvedám, docházím na místo konfliktu, vložím nenápadně papír do podavače, aby sekretářka neviděla, a laserová tiskárna si vesele zachrochtá, načež vytiskne tunu papíru ještě z minulého dne. Je síťová. Vracím se na pracoviště, aby káva netrpěla pocitem osamělosti, ale...

Pračka

"Miloši, nejde mi zapnout pračka. Sviňa." Prohlásila manželka, což mě varovalo, protože většinou mi říká láskyplně dědo . Jak dojde na Miloše, visí ve vzduchu průser. Reaguji jako správný ajťák: "Máš kabel v zásuvce?" Odpověď je nepublikovatelná, a tak jdu a zkouším jističe. Cvak - vypnout, zapnout. Nic. Pračka dělá mrtvého brouka a já budu brzy také, pokud problém neodstraním. "Asi už umřela," pravím moudře, "to víš, maká poctivě víc jak osm let a nějaký čip se asi odebral do Křemíkového nebe." To byla chyba, protože má žena Červeného trpaslíka nezná. "Hele, muži, nesmol mě," řekne výhružně, "a dělej s tím něco, nebo půjdeš příští týden do roboty v teplákách." Dělám tedy, co nejlíp umím. Startuji počítač, poté vyhledávač, a lovím e-shopy, které nabízejí kvalitní pračky za rozumnou cenu, nejlépe s dopravou zdarma. Uspěl jsem hned napotřetí, klikám, objednávám, potvrzuji, platím a jsem šťastný, jak jsem problém elegantně vy...

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...