Když jsme poprvé se svou Daisy dorazili na prohlídku, poněvadž se nám nezdál její zdravotní stav, objevili jsme v čekárně i před ní venku u dvou laviček různorodou sbírku nešťastných zvířecích stvoření.
Malé chundeláče, naháče, obrovská telata připomínající psa baskervillského, několik naštvaných kočiček a jednoho malého pejska, podle vzhledu Yorkšírského teriéra, který se tři metry před vstupem do čekárny definitivně zasekl a odmítal jít dál. Mladá slečna, zjevně jeho panička, se na nás omluvně usmála a prohlásila: „On už tu včera byl.“ Pejsek má výtečnou paměť. Bafla ho do náruče a velmi nakrknutého ho odnesla do útrob zařízení. Daisy měla premiéru, takže takovou sestavu podivuhodných bytostí viděla poprvé v životě, což ji přimělo se s každým seznámit.
Jedna věc mě překvapila. Někteří psi si prostě vzájemně nesednou. Kupříkladu naše každodenní procházková cesta dědinou často připomíná válečnou stezku. Já jsem nepodstatný generál a Daisy simuluje útočnou formaci.
Naše dáma totiž opovrhuje nedorostlými psíky, ale naopak miluje obrovského bernardýna, který má každé oko jiné. Černočerného přerostlého hafana jménem Ben přímo zbožňuje, zatímco jiné představitele psí populace vyloženě nenávidí.
Zatím se mi nepodařilo rozklíčovat, čím se řídí. Ale naučil jsem se rozpoznat přicházející nebezpečí, takže na procházce ji většinou stihnu odnavigovat jiným směrem.
Jenže v oné malé čekárně vládnul klid a mír. Všechna ta zvířata, bez ohledu na velikost či povahu, způsobně seděla či ležela, některá slintala, ale nezaznamenali jsme žádné otevřené nepřátelství. Což mě přivedlo k poznání, že naši mazlíčci nejsou žádní idioti. Chápou, že tam nejsou pro srandu, nýbrž pro pomoc.
A tak nám jednoho dne napojili Daisy na kapačku, což ji zprvu strašně bavilo, dokud nepřišlo nutkání jít se vyčurat. Netušila, že druhého dne ji čeká náročná operace. Pan zvěrolékař se tvářil vážně, hovořil něco o nádoru mléčné žlázy a haprujících ledvinách. V den samotného zákroku jsme byli jako na jehlách.
Manželka její uspání obrečela a já byl celý den jak na trní. Všechno nakonec dobře dopadlo, ale když nám doktor vracel ten malý fňukající a slintající uzlíček, zabalený v nějakém prodyšném prostěradle a vybavený takzvaným kokrhelem, jenž mu měl znemožnit rozdrápat si stehy, bylo nám trochu ouvej. "Co jste mi to provedli?" Četl jsem výčitku v jejích očích.
Obdrželi jsme i jakési potřebné prášky. „Tohle dvakrát denně a tohle jednou.“ Pravil veterinář a pro jistotu nás vybavil injekční stříkačkou, poněvadž zná své pappenheimské. Dostat do pejska medikaci touto metodou se nakonec ukázalo jako jednotka nemožnosti, takže jsme museli lehce podvádět a vrazit rozhňácané pilulky do její oblíbené stravy. Občas to zafungovalo, ale zbytky pilulek nacházíme na různých místech domácnosti dodnes.
Nakonec ale vše bylo vyřízeno k dennímu pořádku, takže náš malý chytrý a trochu vyčuraný dvanáctiletý zázrak obdržel šanci na dalších pár let života. Celá léčebná anabáze obnášela asi dvacet tisíc korun českých, ale nelituji jediné z nich.
Teď mě omluvte, musím ji vysvětlit Daisy, že venku chčije a chčije, tudíž nemůže jít na procházku a není to moje vina!
Komentáře
Okomentovat