Přeskočit na hlavní obsah

U veterináře

Veterinární lékař v Hlučíně má skvěle vybavenou ordinaci včetně příslušenství ve formě milých a obětavých sestřiček. Jmenuje se Gajdošík a dveře se u něj netrhnou. 

Když jsme poprvé se svou Daisy dorazili na prohlídku, poněvadž se nám nezdál její zdravotní stav, objevili jsme v čekárně i před ní venku u dvou laviček různorodou sbírku nešťastných zvířecích stvoření. 

Malé chundeláče, naháče, obrovská telata připomínající psa baskervillského, několik naštvaných kočiček a jednoho malého pejska, podle vzhledu Yorkšírského teriéra, který se tři metry před vstupem do čekárny definitivně zasekl a odmítal jít dál. Mladá slečna, zjevně jeho panička, se na nás omluvně usmála a prohlásila: „On už tu včera byl.“ Pejsek má výtečnou paměť. Bafla ho do náruče a velmi nakrknutého ho odnesla do útrob zařízení. Daisy měla premiéru, takže takovou sestavu podivuhodných bytostí viděla poprvé v životě, což ji přimělo se s každým seznámit. 

Jedna věc mě překvapila. Někteří psi si prostě vzájemně nesednou. Kupříkladu naše každodenní procházková cesta dědinou často připomíná válečnou stezku. Já jsem nepodstatný generál a Daisy simuluje útočnou formaci.

Naše dáma totiž  opovrhuje nedorostlými psíky, ale naopak miluje obrovského bernardýna, který má každé oko jiné. Černočerného přerostlého hafana jménem Ben přímo zbožňuje, zatímco jiné představitele psí populace vyloženě nenávidí. 

Zatím se mi nepodařilo rozklíčovat, čím se řídí. Ale naučil jsem se rozpoznat přicházející nebezpečí, takže na procházce ji většinou stihnu odnavigovat jiným směrem.

Jenže v oné malé čekárně vládnul klid a mír.  Všechna ta zvířata, bez ohledu na velikost či povahu, způsobně seděla či ležela, některá slintala, ale nezaznamenali jsme žádné otevřené nepřátelství. Což mě přivedlo k poznání, že naši mazlíčci nejsou žádní idioti. Chápou, že tam nejsou pro srandu, nýbrž pro pomoc. 

A tak nám jednoho dne napojili Daisy na kapačku, což ji zprvu strašně bavilo, dokud nepřišlo nutkání jít se vyčurat. Netušila, že druhého dne ji čeká náročná operace. Pan zvěrolékař se tvářil vážně, hovořil něco o nádoru mléčné žlázy a haprujících ledvinách. V den samotného zákroku jsme byli jako na jehlách. 

Manželka její uspání obrečela a já byl celý den jak na trní. Všechno nakonec dobře dopadlo, ale když nám doktor vracel ten malý fňukající a slintající uzlíček, zabalený v nějakém prodyšném prostěradle a vybavený takzvaným kokrhelem, jenž mu měl znemožnit rozdrápat si stehy, bylo nám trochu ouvej. "Co jste mi to provedli?" Četl jsem výčitku v jejích očích. 

Obdrželi jsme i jakési potřebné prášky. „Tohle dvakrát denně a tohle jednou.“ Pravil veterinář a pro jistotu nás vybavil injekční stříkačkou, poněvadž zná své pappenheimské. Dostat do pejska medikaci touto metodou se nakonec ukázalo jako jednotka nemožnosti, takže jsme museli lehce podvádět a vrazit rozhňácané pilulky do její oblíbené stravy. Občas to zafungovalo, ale zbytky pilulek nacházíme na  různých místech domácnosti dodnes.

Nakonec ale vše bylo vyřízeno k dennímu pořádku, takže náš malý chytrý a trochu vyčuraný dvanáctiletý zázrak obdržel šanci na dalších pár let života. Celá léčebná anabáze obnášela asi dvacet tisíc korun českých, ale nelituji jediné z nich. 

Teď mě omluvte, musím ji vysvětlit Daisy, že venku chčije a chčije, tudíž nemůže jít na procházku a není to moje vina!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Příroda

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Naděje

Když jsem v devadesátých letech minulého století jako dělnický kádr vyráběl svítiplyn na Vřesové, prožil jsem poučný příběh. Příběh o nutkání. O frustraci. O těžkém rozhodování. O úlevě. O lidskosti. Ale hlavně o naději. Rád jsem ho u piva vyprávěl každému, kdo byl ochoten naslouchat, protože nese jasné poselství. Odpolední šichta sestávající z rutinních procházek mezi hlučícími obrovskými čerpadly, kde tam a zpátky kolotal hluboce podchlazený metan, byla většinou nudná. Vítaným zpestřením dne tak býval pozdní oběd, umně zabalený i se všemi přílohami ve vysoce pokrokovém alobalovém futrálu, protože budoucnost patří aluminiu. Ten stačilo vrazit do horkovzdušné trouby a za minutku byla pochutina na světě. Babica by výskal radostí. O něco později pak obsah skončil v zažívacím traktu. Systém lidského trávení připomíná pracovní morálku socialistického dělníka. Každá činnost trvá dlouho a výsledek často stojí za prd. V mém případě ale žaludeční šťávy zamakaly jako stachanovec, a tak jsem na

Vyznání

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n