Blábolník

Byl jsem kojencem. Usmrkánkem v jeslích a pochcánkem v mateřské školce.  Dodnes si pamatuji, jak jsem se omylem počural a můj děda mě nechal nést poznamenané šatstvo celou cestu domů z mateřské školky, aby každý viděl, jaké jsem pako. Zvláštní je, že jsem se styděl za něj, nikoliv za sebe. A to děda ani nebyl prezident! Pak žákem, nato studentem střední ekonomické školy a rok jsem strávil na vysoké škole v Praze. Lákalo mě učitelské povolání, jenže jsem během studia zjistil, že ty parchantíky, co se nechtějí učit zajímavé rovnice, bych asi psychicky nezvládnul. Poté jsem v metropoli zůstal a stal se mzdovým účetním, který počítal výplaty borcům, co stavěli sídliště Stodůlky.  Pak prodavačem v karlovarské partiové prodejně stavebnin, což byl v podstatě bazar. Také vojákem z povolání, ale nakonec jsem tam místo slíbených šesti měsíců zkejsnul na čtyři roky. Armáda se mě nechtěla vzdát, přestože jsem připomínal spíš vojína Kefalína, než naději socialistické armády.  Po propu...

Jaro se blíží mílovými kroky, což je okamžik, kdy náš do té doby ladem ležící skromný skleník ožije, poněvadž bude osazen rozličnými jedlými rostlinami. Zčásti paprikami, o čemž bylo rozhodnuto včera v podvečer, ale především oblíbenými plody, které nesou latinské jméno S OLANUM LYCOPERSICUM.  Nemusíte googlit, pod složitým pojmenováním se skrývá naprosto obyčejné rajče.  Krátký výlet do historie plodu, který bude okupovat náš skleník, nás ale nasměruje k zásadní otázce: Jedná se o zeleninu nebo ovoce? Aha? Botanická definice praví, že Solanum je jedlý dužnatý plod jednoleté rostliny. Vše tedy ukazuje na to, že jde o zeleninu. Jenže prvními pěstiteli byli peruánští indiáni a pěstovali ho jako trvalku - a jako trvalku ji také jako okrasnou rostlinu dovezl do Evropy známý objevitel Kryštof Kolumbus. K nejpodstatnějším vlastnostem ovoce patří skutečnost, že jde o trvalku.  Před definitivním verdiktem dodám pár zajímavostí.  Napadlo vás někdy, co má vůbec rajče společnéh...

Jednou jsem potkal Waldemara Matušku. Stalo se to v Praze 1, kdy jsem se jako student vysoké školy musel povinně hlásit na místním oddělení vojenské správy, abych byl v evidenci a mohl se zbraní v ruce bránit svou socialistickou vlast.  Stál jsem přede dveřmi do místnosti, odkud se najednou ozval rozčilený a nezaměnitelný hlas: „Já se vám na nějaký pitomý vojenský cvičení můžu akorát zvysoka vysrat! Jděte všichni do prdele!“ Otevřely se dveře a z nich vyběhl vousáč, jehož jsem často vídával v Československé televizi. V kanceláři přítomní poručíci vypadali poněkud zaraženě.  Zbytek už je historie. Populární zpěvák opustil vzkvétající socialistickou zemi a skončil ve vyhnanství na zahnívajícím Západě, kde už si nikdy nezahrál padoucha jako ve filmu Limonádový Joe. Také jsem ho už nikdy naživo nespatřil. Ale zážitek to byl. Měl jsem tenkrát chuť udělat totéž, jenomže jsem byl jenom nedospělé ucho studující matematiku a tělocvik na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.  Dal...

Nejdůležitějším výrobkem na světě jsou, alespoň pro mě, věřte nevěřte, obyčejné piškoty. Určitě je znáte. Co ale stoprocentně nevíte, jsou dvě věci. Jak české slovo piškot vlastně vzniklo, a proč jsou pro mě důležité. Začnu odpovědí na první otázku.  Ryze české slovo, jak už to tak bývá, vzniklo zkomolením či přizpůsobením slůvka cizokrajného. Čeština se v krádežích totiž moc nežinýruje, ale o tom snad jindy.  Tentokrát šlohla něco německého. Abych byl přesný  -  spíše německo-rakouského. Piskotte . Slovo, které se ovšem zrodilo  uloupením z italského biscotto , což se ukázalo jako  zkomolenina z latinského biscoctus . Pokud si latinské slovo doslova přeložíme, dostaneme spojení "dvakrát pečený" . Jedná se o složeninu ze slov „bis“ - tedy dvakrát, a „coctus“ -  pečený. Prostě to dvakrát upečete a uvidíte, co vznikne. Tak tohle už víte. Jenže ještě netušíte, že za tohle krásné české slovo vděčíme velmi zajímavé české ženě s ryze českým jménem. Rodiče ...

Kouření může zabíjet. Kouř obsahuje benzen, nitrosaminy a kyanovodík. Tři jedy. Praví krabička drahých cigaret, ale málokdo tuší, co to ve skutečnosti znamená.  Ministerstvo kouření varuje – zdraví škodí nemocným. Syslím, tedy jsem. Nakupuju – tudíž žiju. Poslední vědecké výzkumy nezvratně dokazují, že jsme všichni importovaní mimozemšťané. Až na ropuchy a sýkorky koňadry. Rychlost světla překoná jenom pomluva a jako taková jednou otevře lidstvu cestu ke hvězdám. I k Betelgeuze, přestože tam nic významného k vidění není.  Jednou se pochlapí i umělá inteligence a ta definitivně pohřbí dnešní nedokonalý počítačový svět postavený na umírajícím dvojkovém schématu. Jednička nebo nula. Nic mezi tím prý není, což je kravina non plus ultra. Reálný svět totiž funguje na soustavě trojkové. Ano. Ne. Nevím. Právě „nevím“ je tou nevyzpytatelnou veličinou, která nás utváří a která způsobila, že jako lidstvo jsme výjimečnou entitou v celém vesmíru. Dvojkově myslet totiž umí každý blbec....

Dnes ráno jsem s údivem zjistil, že lidstvo to fakt nemá jednoduché.  Ukročím trochu stranou. Jistě víte, že planeta jménem Mars je obdařena dvěma satelity. Jeden nese jméno Deimos, což v překladu z řečtiny znamená Hrůza. Ten druhý je Phobos, česky Děs, a vzájemně se doplňují, poněvadž to byli bráchové. Potomci boha války Area.  Což možná znáte z hodin dějepisu, pokud jste dávali při výkladu pozor. Ale vraťme se k druhému jmenovanému. Latinsky se mu říká Fobos a přinesl lidem, jak jsem zmínil v první větě, takzvané fobie. Cituji Wikipedii: „Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným strachem ze situací, lidí či objektů.“ Dnes ráno jsem na kuchyňské lince objevil několik mrtvých kuřat. Respektive jejich pozůstatky ve formě křidýlek a stehýnek. Tím pádem je jasno, co bude na Prajzské při sobotě k obědu. Lze říci, že jako imigrant ze západní výspy našeho státu mám kliku, že má milovaná žena netrpí mageirokofobií , i když je fakt, že občas u vaření nadává. Strach z vařen...

Přicházející stáří lze identifikovat snadno, ale málo se to ví. Ráno se probudíte a vůbec netušíte, co jste měli předešlého dne k obědu.  Naopak si vzpomenete na zážitek, kdy vám bylo pět let, seděli jste v mateřské školce u pobryndaného stolečku pokrytého umakartem, kde vás místní otylá socialistická pečovatelka nutí pít kakao s obrovským škraloupem na vrchu a pozvracíte se dříve, než nápoj ochutnáte. Což jsem si nevymyslel, bo se mi to stalo léta páně roku 1968. Mimochodem. Umakart (psáno i Umacart) vymysleli pardubičtí inženýři už v roce 1943. Jednalo se o zkratku sestávající ze dvou slov: Umělý a Karton . Poblil jsem ho tenkrát celý a nikdy v životě  už kakao se škraloupem či bez něj neochutnal.  Ale vraťme se k tématu. Slovo nostalgie pochází od starých Řeků. Tenhle obdivuhodný národ si všechno, co dnes zažíváme my, prožil už téměř dva tisíce let před naším letopočtem. Význam zmíněného slova se postupem času ovšem poněkud proměnil. Původně se jednalo o stesk po domo...

Prvním stopařem byl dle dochovaných záznamů jakýsi Tickner Edwardes . Psal se rok 1910 a tento průkopník stopu ujel více než dvě stovky mil na různých dopravních prostředcích. Na  kolech, vozech, koních a dokonce i v automobilu, což v té době musel být úžasný zážitek.  Asi vás nepřekvapí, že průkopníkem autostopu se stala Amerika. S rozvojem automobilového průmyslu se stal tento způsob levné dopravy velmi populárním. Lidé tenkrát nehledali jenom způsob, jak se dostat do svého cíle, ale především útěk z nudné reality nebo toužili po dobrodružství. Dvacátá léta vnesla do autostopu nový svěží vítr. Tato praxe si začala razit cestu i do mainstreamových médií se zmínkami v mnoha významných publikacích, jako byl například Saturday Evening Post. Právě v této době se natažený palec stal univerzálním symbolem stopování. V článku uveřejněném v časopise American Magazine v roce 1925 se o stopařích psalo: „ Stojí na okraji cesty a ukazuje palcem směr, kterým chce jet“. Novináři vlastně m...

Začouzený karlovarský noční podnik nesl honosné jméno Olympia. Zvukovou kulisu obstarávala zručná cikánská kapela a vrchní mi říkal "Pán velkomožný" . Snad proto, že jsem byl denním, či spíše nočním hostem. Kromě pondělka, kdy bylo zavřeno. Nebo snad proto, že jsem jako mladý a nepříliš bohatý lázeňský elegán na nějakou tu prohýřenou zlatku nehleděl. Vědom si faktu, že všechno jednou pomine, ošumělé bankovky obzvláště, stal jsem se počátkem devadesátých let minulého století hrdým nástupcem borce Kristiána.  Chodíval jsem po nocích lovit lázeňské turistky, které zbaveny alespoň na pár dnů manželských okovů, hýřily jako zamlada. Doba jim přála, protože zdravotnictví se ještě nenalézalo v krizi. Lázeňský poukaz doporučený ošetřujícím lékařem byl vstupenkou do světa rozverných lidských radostí. Šampaňské, Cinzano za patnáct drobných, taneční parket, poctivá muzika, úslužný personál a zavíračka až kolem páté ranní. Džungle.  A tak jsem jednoho pozdního večera dorazil k mámivě osvě...

Je pravděpodobné, že každý z vás už někdy prožil noc ve znamení divokých snů. Většinou jejich děj nedává smysl a drtivou většinu z nich zapomenete s prvním otevřením levého nebo pravého víčka. Záleží na politických preferencích.  Mně se dnes zdálo o manželství. S mou ženou, aby bylo jasno. Matně si vzpomínám, jak mě milovaná honila tam a zpátky. Bude bouřka, schovej kytky. Už je hezky, vyndej kytky. A zase bouřka. Šup s květinkami do garáže. A pořád dokola. Do zblbnutí. Uštěpačná definice praví, že dlouhodobé soužití dvou osob opačného pohlaví a rozdílného myšlení je omylem evoluce. Fakt, že to funguje, lze připsat tvrdohlavosti lidského mozku, který má tendenci přírodní zákony přeorat k obrazu svému.  Oč přesně ve snu šlo po úspěšném uložení kvetoucích rostlinek, už netuším, ale s otevřením pravého víčka mi jako první vytanul na mysl pojem symbióza. Což je odborný výraz, který jste už možná zaslechli. Třeba ve škole nebo v nějaké zábavné vědomostní soutěži. Pojďme si ho přibl...

Z dob socialismu ve mně zůstala hluboce zakořeněná pravda znějící takto: "Vstupní branou do ordinace jakéhokoliv lékaře je zdravotní sestra. Udělejte dobrý dojem a budete připuštěni prakticky kdykoliv. Chovejte se jako buran a narazíte na neprostupnou Skyllu nebo Charybdu." Tohoto poznatku se držím zuby nehty, takže pokaždé sestřičce nějakou tu drobnost podstrčím. Při častějších návštěvách i pochválím účes, ačkoliv absolutně netuším, jaký měla minule. Zabere to vždycky.  V ordinacích se necítím moc dobře. Myslím, že se podobným pocitům říká odborně "syndrom bílého pláště." Dopředu totiž nikdy netušíte, co vás čeká, což psychickému zdraví moc neprospívá.  Dnešní doktor už byl třetí v pořadí, který dostal za úkol opravit můj pochroumaný loket. Tenhle nebyl žádné ořezávátko. Bez jakéhokoliv umrtvení se na mě vrhnul, povrtal se mi v paži nástrojem nápadně připomínající lopatičku na bábovičky, nařídil sestře, aby mě zafačovala, což se slovy "ubožátko moje" lá...

Klik, klik, cvak, klik, klup, áááách.  Počítačová myška se pěkně nadře, když její páníček nutně potřebuje provětrat internet, aby zjistil, co se stalo, stane, nebo se právě děje. Ne že by na tom záleželo, protože svět funguje na principu symetrické opakovatelnosti. Vše, co se děje dnes, dělo se i včera, a zítra tomu bude nejinak.  Bledá tvář ozářená matným svitem předimenzovaného plochého monitoru vyhlíží poněkud mrtvolně. Řitní půlky se převalují zleva doprava a zase zpět na rozvrzaném kolečkovém křesle. Dioptrické zornice mžourají a rozpustné kafe si vesele stydne, protože není čas srkat. Pivo čeká až na okamžik, kdy je i gentlemanům povoleno chlastat. Klik, klap, cvak, klup. Standardní ajťácké ráno se zpočátku nelišilo od těch předchozích. Až do chvíle, než do pracovny vrazila lehce podrážděná manželka, a nevyřkla osudovou větu: "Ty z toho svýho virtuálního světa jednou zblbneš, muži! Sedíš tu jak hnida a fyzicky chřadneš. Nechceš taky občas vyrazit ven mezi lidi? Do reáln...

Ve čtvrtek v odpoledních hodinách ke mně přistoupila manželka, objala mě a povídá: „Dědo, dostala jsem obrovskou chuť…“  „Na co?“ Vpadnu jí do řeči, poněvadž podobný zážitek dost často předznamenává návštěvu obchodního centra, což je pro muže mé povahy záležitost vysloveně stresující, takže občas bývá vhodné partnera v diskusi diplomaticky přerušit a přeladit na jinou vlnu. Jistě – možná namítnete, že ve hře mohla být i manželská erotika, ale ta, jak je známo, s přibývajícím věkem ztrácí na důležitosti či naléhavosti. Přesto bych jí dal přednost před pobíháním mezi zaplněnými regály v nějakém předimenzovaném nákupním ráji. „…na kachnu s knedlíkem a se zelím,“ dodala láskyplně. „Jenže žádnou doma nemáme.“ Zatvářila se smutně a mně začalo kručet v břiše. Dvoubarevné zelí, kulatý prajzský knedlík doplněný o luxusně propečenou drůbež možná nesplňuje michelinské standardy, ale kdo jednou kuchařské umění mé ženy ochutnal, je navždy ztracen. „V pátek seženu,“ pravil jsem odvážně a dan...

Zase jsem o dvacku chudší.  Ekonomická motivace šlape jako hodinky od chvíle, kdy jsem vnučce slíbil dvacet korun českých za každou jedničku z češtiny. Od té doby jiné známky nenosí. Nebo je zapírá, jenže to by se dlouho neutajilo. Zatím jsem ve fázi důvěřivosti, ale puberta to může změnit. Pravdou je, že většinou domácí úkoly diriguje manželka, ovšem ta právě odpočívá ve Františkových Lázních, abych já mohl nerušeně chodit do práce. A přestože je díky blahovolnosti mobilního operátora neustále online, má jiné starosti, než dohlížet  na chod domácnosti. A tak dnešní domácí zadání pocházející z šesté třídy základní školy zbylo na mě. Kupodivu se nejednalo o český jazyk, nýbrž matematiku.  "Tu máš na starosti ty!" Prohlásila kdysi sveřepě má žena. "Tys ji studoval na té Karlově Univerzitě, tak máš všechno v malíčku." Dodala a odešla. Nemyslela přitom univerzitu nedávno zesnulého zpěváka. "Jasně, mamuš! Udělám, co je třeba!" Vyhrkl jsem a nezaváhal ani na o...