Blábolník

Kouzlo a úskalí prajzštiny jako svébytného jazyka tkví v tom, že vyrazíte-li o tři kilometry dál do sousední dědiny, máte problém domluvit se také, i když jste prakticky domorodec. Samotní Prajzáci to moc neřeší, poněvadž návštěvy okolních vesnic nejsou příliš turisticky přínosné a doma se domluví vždycky, takže nikde moc netrajdají a drží se svého pozemku. Kromě fotbalových utkání, ale tam platí jiná gramatická pravidla, přičemž slovní  zásoba bývá dost jednotvárná. Co má ale dělat tvor, který byl na tento kus krásné země importován, aby se pořádně domluvil, není jasné nikomu, koho jsem se ptal. Jen krčili rameny a říkali: "No jo, Strahovice, to už je údéhá" . A podobně. Dám praktický příklad. Není tomu tak dávno, co  jsme si zasadili tři keříky angreštu. U nás v Bělé se tomuhle ochlupenému zázraku přírody říká "kudlačinka" , případně "okudlačinka" , jak mi před chvílí vysvětlila manželka. Jenže vyrazíte o čtyři kilometry dál - do Bolatic - a tam se napro...

Škumpa se zbarvila do neuvěřitelně jásavých barev a pes výjimečně netoužil po procházce dědinou, ale spokojil se s polem za naším záhumenkem, kde nemusím výsledky práce jeho střevní mikroflóry sbírat, bo tam hore stejně smolí každá kuna nebo toulavá kočka.  Manželka šla se mnou - a tak jsme dostupné kapsy naplnili opuštěnými vlašskými ořechy, které se bezprizorně povalovaly pod vzrostlým stromem. Cestou zpět jsem se tvářil nenápadně, poněvadž nám ty plody tak docela nepatřily. Inu, Prajzáci. Nekradou, nýbrž skromně uklízí. Byl nádherný, byť lehce chladivý zářijový podvečer, a já dorazil domů, abych konečně stihl otestovat mobilní telefon z výrobní stáje jménem Apple, který už byl čtyřikrát reklamován a čtyřikrát vrácen jako bezchybný. A jak už to v životě chodí, když se fakt cítíte úžasně, jste rádi na tomto světě a vůbec je vše růžové, dorazí varování a vystřízlivění. Zapnul jsem ten zpropadený klunker jménem iPhone a hodlal ho připojit ke své domácí síti. Načež přišla katastro...

„Musím do Kobeřic, došla mi béžová vlna,“ prohlásila manželka dnes ráno, dopila kafe, nakrmila králíky i slepice, našla brýle, kabelku, peněženku i platební kartu, což trvalo skoro hodinu, a dodala: „Hoď mi auto ven a budeš hlídat vnučku Simonku, než se vrátím.“ Opravila si hlavu, vyrobila oči a pak zůstala stát mezi futry. Zkoumavě pohlédla na mě, poté na malou ratolest, která tiše hledala elektrickou zásuvku, v níž by mohla dobít svůj vybitý tablet, a položila otázku: „Zvládnete to beze mě?“ „Jasňačka!“ Povídám já, ale jistý jsem si nebyl. „Klidně jeď, babičko,“ ozvala se blonďatá Simonka, „já dědu pohlídám.“ A osiřeli jsme.  Zbytek jenom v krátkosti. Uvařil jsem vnučce ovocný čaj, namazal rozpůlenou housku pomazánkovým máslem, ale tím z modré krabičky „protože ze zelené mi nechutná, babička mi do čaje dává vždycky dvě lžičky cukru a můžu se dívat na tablet, ale teď nemusím, protože je vybitej, tak dobrou chuť a nehltej dědo.“ Poté jsme vyklidili myčku a nádobí uložili do pravd...

Tuto fotografii bych nepořídil, kdybych cestou do práce nezabloudil. Potvrdila se tak platnost profláknutého lidového rčení, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. Vysvětlím. Jezdit do zaměstnání na bicyklu v teplých letních měsících je vcelku fajn. Do Hlučína to z naší dědiny moc daleko není a stárnoucí tělo občas potřebuje pohyb. Asi před třemi týdny jsem svedl ostrý konverzační souboj s domácí váhou, což vyrušilo manželku od háčkování. Zaslechla můj zvýšený baryton a odporné vrzání obstarožního přístroje, tak se vyrazila podívat, co se děje. Bohužel měla na nose správné brýle, tak jenom spráskla ruce, znovu se podívala na chvějící se číslo na displeji, a prohlásila: „Ale dědo, no totok?“ A odešla držet dietu na gauč. I tak stručná kritika postačí, aby se nad sebou manžel zamyslel. Vyleštil jsem tedy kolo vybavené brzdami Shimano Deore a pevně se rozhodl, že se svým tělem něco udělám. Čímž vyvstal problém, jehož řešení dosud neznám. Tím je absolutní nedostatek cyklistických stezek, kte...

Včera se v naší malé prajzské dědině konal lampionový průvod. Manželka šla dost nerada, poněvadž na konec obce, kde začínal, zatím metro nejezdí, a pěšky je to pěkná štrapáce.  Pokud neznáte slovo „štrapáce“ , vězte, že do českého jazyka se dostalo oklikou přes německé strapazieren, ale doopravdy pochází z italského „strapazzare“ . Ovšem ani tam historie výrazu nekončí, protože jeho původ leží hluboko v dějinách lidstva.  Vzniklo složeninou z latinského extra (zvláště, neobyčejně) a patiare (trpěti). Což mnohé vysvětluje. Jdete a trpíte úplně dobrovolně.  Náš sněhobílý pejsek jménem Daisy lingvistiku moc neovládá, takže měl radost, že konečně očuchá i hovínka zatím neznámých pejsků, protože tak daleko na procházky většinou nechodíme. Zapůjčená sedmiletá vnučka Deniska se těšila také, přičemž cestou nic neočuchávala.  „Pak si dám párek v rohlíku!“ Prohlásila jednoznačně.  Na konci trasy totiž stojí místní obecní altánek, kde průvod končil. „A já si dám svařené v...

Vždy na konci prázdnin dolehla na mého dědu podzimní melancholie. Jednoho dne se s mrmláním vyhrabal z lože, vynadal ženě, psovi a preventivně i mně. Přesně v uvedeném pořadí, protože pořádek musí být. S půllitrovým hrnkem kávy v ruce pak vyrazil na zahradu a zadumaně pohlédl na oblohu. Obešel se zcela beze slov. My pochopili, co nás čeká. Příprava na zimu. Dědeček byl držgrešle a domácí kutil. Kombinace těchto dvou vlastností byla v socialistickém konzumním bezčasí významnou evoluční výhodou, poněvadž Mountfield ještě neexistoval. Vrcholem jeho spořivosti, umu a řemeslné zručnosti byl ďábelský stroj, kterému jsme s bráchou přezdívali Čelisti. A báli se ho jak čert kříže. Můj zrzavý strýc ho jednou v záchvatu pracovitosti vyzkoušel, načež zaměstnal polovinu ambulantního oddělení městské nemocnice. Od té doby má šedivý vlas, nechuť k práci a o tři prsty méně, než je běžný lidský standard. Cirkulárka vypadala, jakoby ji šílený vynálezce z dostupných surovin stloukl doma na koleně, což ne...

Odvezl jsem manželku na pět dní do lázní Jeseník, čímž jsem se stal takzvaným slaměným vdovcem .  Původ tohoto slovního spojení je zajímavý, protože se přesně neví, odkud se k nám dostalo. Nejpravděpodobněji na počátku stálo německé označení hastroše do polí slovem Strohman, slaměný muž. Strohman byla napodobenina muže, byl to nepravý muž, a tak se slovo Stroh, sláma, začalo vnímat jako synonymum pro napodobeniny a nepravé věci. Například pro nepravé, tedy dočasné vdovy a vdovce. Což jsem dnes já. Ale jinak vypadám k světu a nachystané jídlo na pět dní si dokážu ohřát. Vyrazili jsme ráno v devět. Cesta byla suchá, vůbec mokrá a na strmých svazích hor nikdo nepěstoval pšenici, poněvadž už je po žních. Sluníčko nevzdávalo svůj boj s nadcházejícím podzimem a z autorádia vyřvávala reklama na nějakou blbost, kterou si určitě někdo koupí. "Tys mi to přeladil!" Zavrtěla se manželka na sedadle spolujezdce. Než jsem stačil zaprotestovat, doplnila obvinění: "Když jsem byla včera ...

Papírová krabice zakoupená v ostravské prodejně OBI, v níž byly uloženy jednotlivé díly koupelnové skříňky, svou předimenzovanou vizáží nepokrytě lhala.  Když se nám totiž s manželkou po nekonečně dlouho trvajícím boji podařilo výrobek složit, ukázalo se, že výška koupelnového doplňku jen o něco málo přesahuje velikost penisu průměrného pornoherce. Během montáže jsem asi osmkrát proklel idiota, který vyrobil kreslenou názornou příručku. Návod v německém jazyce, jenž by měl skládání usnadnit, ho zkomplikoval natolik, že i jinak trpělivá žena ve fázi zkoumání, kam správně umístit miniaturní plastové čudlíky, prohlásila naštvaně, že se na to může vysrať. Přičemž výjimečně z neschopnosti nevinila mě. Přitom jsme postupovali metodicky a nic jsme neponechali náhodě. Během doby, kdy jsem konzumoval nezbytný doping s názvem Radegast, manželka jednotlivé díly fixem popsala. Takže jsem věděl, že deska C se přišroubuje k deskám A a B a dospodu že přináleží Déčko. Zezadu se zasouvalo útlé Efko...

Říká se, že stáří je podzim života. Trocha pravdy na zlidovělém rčení bude. Stejně jako listí ze stromů, i z člověka opadne vše, čím se až doposud mohl chlubit. Vlasy, zuby, rozum. Ne nutně v uvedeném pořadí. Mě opouští chrup. Stresující chvilky v čekárně tak začínají být spíše pravidlem než výjimkou. Dost dlouho jsem žil v iluzi, že stomatolog je něco jako filatelista, jen místo známek sbírá stokoruny. Omyl. Ve skutečnosti jde o tvora, jehož posláním je vytloukat klín klínem. I v tomto případě lidové rčení trefilo hřebíček na hlavičku. Zubař je slušně placený sadista, který pacienty zbavuje jedné bolesti tím, že jim způsobuje bolest jinou. Jistě znáte. Ten můj je mluvka, amatérský politolog a šprýmař. Seděl jsem nedávno s otevřeným hledím a sevřeným výfukem na zubařském křesle, které má ze záhadného důvodu opěradlo pouze pro levou ruku. Vzpomněl jsem si přitom na kreslený vtip, kde vnadná blondýnka sevřela pravou rukou zubařův pytlík a podotkla: "Nebudeme si přeci vzájemně způsob...

Charakteristickým rysem každého Prajzáka je až  úchylná pořádkumilovnost.  Jedná se o vlastnost jistě úctyhodnou, která ovšem velmi často prajzským turistům navštěvujícím jiné kraje ubírá na schopnosti užít si dovolenou jaksepatří. Jako importovaný kuferkář původem z Karlových Varů někdy nevěřícně kroutím hlavou, ale začínám si zvykat. Luhačovice jsou oficiálně čtvrté největší lázně v Česku a první zmínky o nich sahají až do osmého století našeho letopočtu. Mimochodem - o sto let dříve už prý existovala vesnice Wary, z níž později vzniklo vyhlášené lázeňské město na soutoku řek Ohře a Teplá. To jen na okraj. Kdo někdy ochutnal slanou minerálku zvanou Vincentka, musí si stejně jako já položit otázku, proč se lidé usadili v místě, kde z hlubin Země pramenící studená voda absolutně není k pití, takže si ji spousta fantastů raději stříká do nosu. V Karlových Varech jsou alespoň prameny horké. Dají se v nich umýt nejen nohy, ale i jiné části lidského těla, aniž by člověk musel plat...

"Budou dva dny volna, mohli bychom vyrazit někam na výlet," nepřekvapila mě manželka, protože se děsně dlouho těšila na důchod, až bude konečně moci trávit klidné dny plné pohody doma, kde po ní nikdo nechce peníze, takže musí pořád kajsik trajdat* . Naopak. Najdou se dobrodinci, kteří dokonce domů peníze dobrovolně přinášejí a ještě jsou šťastní. "To bychom mohli," zaprotestoval jsem pouze v duchu. "Ale kam?" Žena se zadumala. Podobný výraz zná každý ženáč důvěrně. Je plný tajemství, příslibů a často dost nepříjemných překvapení. Alespoň z jeho pohledu, poněvadž nejen práce, ale i zbytečné trajdání po světě vyčerpává - a představa klidného dvoudenního svátku stráveného na pergole v blízkosti domácí wi-fi a sedmého schodu zní jako mnohem lepší nápad . "Mám to!" Luskla prsty. "Pojedeme se podívat na ten hrad, nebo zámek, kde se točila ta pohádka." "Skvělá idea," souhlasil jsem nerad a oprašoval své znalosti zeměpisu a filmo...

Způsob, jak přesvědčit šetřivého Prajzáka, aby dobrovolně a rád připustil rekonstrukci kuchyňského koutu, pojala manželka po svém. Záludně psychologicky. Na přímo by přesvědčování měla hodně těžké, protože nová ložnice dost pošramotila aktiva na běžném účtu, a to ještě není ani vyrobená. Zmíněná metoda spočívá ve zvýšené frekvenci vulgárního výraziva linoucího se z vývařovny především v okamžicích, kdy interaktivně odpočívám na gauči s dálkovým televizním ovladačem.  Nejdřív se ozve dlouhotrvající "cvak, cvak, cvak, cvak..." , jak se dámská obsluha pokouší pomocí elektrického zapalování donutit plynový sporák k činnosti. Bezvýsledně. Ostatně koupit inženýrskou zhůvěřilost, kterou nelze zapálit obyčejnou zápalkou, považuji za své největší osobní selhání. Sám s ním vedu tichou technologickou válku, protože ten zmetek je vybaven digitálními hodinami a budíkem, který mívá tendence aktivovat se sám, především pak kolem třetí hodiny ranní.  Na minutku se rozhostí ticho, přerušené j...

Konec dnešního příběhu pro ty, co neradi čtou: Zátka udělala plup , mladé černovlasé slečně v miniaturních šatičkách se rozšířily oči a vděčně pronesla vďaka . Cítil jsem se jako pravý muž, který má u sebe nůž, i když ho jsem neměl. Prostředek dnešního statusu pro trpělivější: Přešlapuji na Olomoucké ulici v Opavě u vchodu do budovy, kde jsem několik let pracoval jako ředitel správy nemovitostí. Z baru naproti, kam jsme si občas odskočili na pivo, je dnes kavárna a cukrárna. Kancelář, v níž jsem vlastnoručně natíral pult a kde jsme se dohadovali s nájemci obecních nemovitostí, že ten jejich hajzlík ještě fakt pár roků musí vydržet, protože nejsou peníze, dnes funguje jako sexuologická ambulance. To hodně vysvětluje. Výlet do minulosti dokáže nastartovat nostalgické přesvědčení, že tenkrát bylo líp, což není pravda, ale mohla by být. Začátek příběhu pro vášnivé čtenáře: Svěřil jsem manželku do péče vyhlášené lékařky, kterou mi doporučil kolega zachraňující životy prostřednictvím žlutých...

Každý dobrý nápad se člověku dříve či později vymstí. Zákony Vesmíru jsou neúprosné a oblafnout je nelze. Jak říká staré přísloví - pozdě Bacha honit, když máte Mozarta. Nevím jak u vás, ale v naší domácnosti je to s nápady fifty-fifty. Půlku těch skvělých přináším já, zbytek manželka. O průser se jedná pokaždé. Poněvadž s dobrými nápady se to má tak, že o pár časových jednotek později se vinou dilatace  časoprostorového kontinua a reverzní podstaty kvantových částic přemění dobrý nápad ve špatný. Vždycky. Ve spolupráci s prajzskou národní vlastností udělat všechno hned jde o smrtící kombinaci. Jsem naturalizovaný Prajzák, ale stále ve mně dřímají zbytky nonšalantního přístupu k práci a povinnostem, jak jsem se to naučil na západní výspě našeho státu. V Karlových Varech. Karlovaráci jsou, alespoň dle mého názoru, o krok dále v evoluční linii. Drží se totiž hesla, které mám hluboce vryté ve své DNA: "Cokoliv můžeš udělat dnes, můžeš stejně dobře udělat i zítra, načež zjistíš pozítř...

Zachmuřené a deštivé sobotní ráno připomnělo veškerému člověčenstvu, že podzim je za dveřmi. Ze sousedovic vzrostlého stromu opadávají ořechy, a kdyby dokázaly myslet, proklely by Newtona a jeho gravitační zákon do sedmého kolena. Z mého pohledu je gravitace prima pomocnice, poněvadž vše, co spadne na náš pozemek, mohu sebrat a zpracovat, i když mi to tak úplně nepatří. Ale sousedka je v pohodě a nic nehrotí. Kromě toho jsem si před měsícem ořechovou službu předplatil tím, že jsem jí zcela zdarma dodal skvělé švestky, které už stejně nikdo nechtěl. Služba na oplátku se tomu říká. A tak se toulám po zahradě, sbírám červavá jablka, pozoruji, jak se těžké mraky pod svým náporem pomalu hroutí a sluneční paprsky se nesměle hlásí o slovo. Cítím se dobře a spokojen s dopoledním programem. Na rozdíl od televize ho sice nemohu vypnout, když se mi nelíbí, ale aspoň mě příroda neoblažuje stupidními reklamami. "Sviňo jedna!" Ozve se náhle vzteklý hlas, který poznávám. Utíkám na místo či...