Blábolník

Existence tří vnuček, byť ne tak úplně vlastních, dokazuje, že už jsem starý dědek. Bez debaty, prosím. Letos mi bude šedesát.  Nestrpím ale, aby opotřebované tělo vládlo mé stále dětské duši, poněvadž žiji v jednom z nejlepších dostupných světů. Třeba taková Venuše nebo Callisto jsou děsné peklo. Což ví každý astronom. Oproti tomu je naše česká kotlina už asi tři desetiletí skutečným rájem na zemi. Bohužel některým jejím obyvatelům to zřejmě  nikdo nesdělil. Tohoto faktu jsem si vědom, a tak přestože často vstávám až na třetí pokus, neměnil bych ani omylem.  Bytostně proto nesnáším rozličné škarohlídy, hudraly, pindaly, frflaly, negativisty a pravověrné pesimisty, kteří si ze života vybírají jen to nejhorší, a výhradně ze své vlastní vůle jsou dobrovolně nešťastní. Stresují nejen sami sebe, ale často i nevinné okolí.  Vsadím se, že podobné týpky určitě znáte:  Tráva je málo zelená, nebe věčně zatažené. Pivo moc teplé, nebo příliš studené, ale nikdy ne akorát. Všichni kradou, jen oni n

Zvláštní shodou okolností mým životem prošel stejný počet psů jako prezidentů. Pět. Prezidenty vám představovat nebudu, poněvadž drtivá většina z nich stála za starou Bellu, což byl pyrenejský horský pes, jehož vlastnil jakýsi Sebastian, který určitě prezidentem nebyl.  Škoda. Úplně prvním hafanem, který si mě omotal kolem prstu, byla čubička nečistokrevného původu jménem Aida. Jako opera od Verdiho. Na fotografii ji najdete vlevo dole. Byla nejen chytřejší než tenkrát já, ale navíc se projevovala jako zdatná útěkářka. Drátěný plot viditelný v pozadí nekvalitního snímku z fotoaparátu značky Flexaret dokázala zdolat za necelé tři sekundy, i když tenkrát v sedmdesátých letech to ještě byly tři vteřiny.  Cirkusová schopnost se jí bohužel stala osudnou jednoho letního odpoledne, kdy opět vyrazila na zkušenou do světa, aby ji během přecházení Jáchymovské ulice srazil automobil značky Škoda.  Zmíněná karlovarská ulice byla tehdejší hlavní tepnou vedoucí k Jáchymovu. Za den tam projelo asi ta

Ruku na srdce. Kdo z vás si pamatuje všechny vánoční svátky, které kdy v životě prožil?  Mně bude příští rok šedesát let, což je věk, kdy začíná člověk rekapitulovat svůj život, poněvadž už má víc za sebou než před sebou.  Také se říká, že Vánoce jsou období výjimečné, takže každý Štědrý den by měl lidem natrvalo utkvět v paměti.  Nevím jak vy, ale já si pamatuji lautr prd. Statisticky úspěšnější bývají v mém případě července či srpny, kdy také nesněží a je alespoň světlo.  Vlastně si živě pamatuji jedny jediné. Psal se rok 1978 a pod bohatě nazdobeným stromečkem jsem objevil kufříkový psací stroj značky Consul, o jehož existenci jsem věděl už od konce listopadu. V našem rodinném domku totiž neexistovalo místo, které bych neměl pod kontrolou, takže vánoční překvapení jsem identifikoval hned druhý den po nákupu.  Čímž byla existence Ježíška definitivně vědecky vyvrácena, poněvadž součástí balení byla i účtenka z tehdy státního podniku Klenoty. Proč tenhle obchod prodával zrovna psací st

Sedmnáctého listopadu roku 1989 mi zbýval zhruba měsíc a půl do ukončení služebního poměru v tehdejší ČSLA, což byla zkratka, jejíž překlad zněl: Československá lidová armáda.  Ano, byli v ní Češi a Slováci. Výjimečně i lidé. Bohužel ale také hromada namyšlených blbců, kteří si vybaveni zlatými výložkami ukájeli své sadistické a mocenské choutky. Já byl tenkrát takzvaný dělník armády, dotáhl jsem to pouze na dvě stříbrné hvězdičky a odmítal se nechat stříhat, poněvadž na své blonďaté háro jsem byl pyšný. Tohle svobodné rozhodnutí samozřejmě přinášelo spoustu problémů, ale kdo říkal, že život lidský je jednoduchý? Těšil jsem se do civilu, protože rozhodnutí vlézt mezi zelené mozky bylo tím nejhorším přešlapem v mém životě. Jenže ruku na srdce - kdo z vás nikdy nešlápnul vedle. Aha?  Na poslední půlrok jsem rozkazem anonymního plukovníka skončil v kasárnách v Karlových Varech - Dvorech, které už neexistují. Byl jsem k ruce náčelníkovi výstrojní služby jménem nadporučík Čulák. Soudím, že

První kočka, kterou jsme si pořídili dobrovolně, byla původem perská a pocházela z dodnes fungujícího Zverimexu v karlovarské Bulharské ulici. Cestu ze západu na východní cíp naší republiky, kterému se říká Prajzská, hlasitě protrpěla na zadní sedačce automobilu Škoda Favorit v černé barvě, aby po pár dnech přijala první patro našeho rodinného domku nedaleko Opavy za své.  Za zhruba patnáct let svého života byla venku jenom jednou jedinkrát. Okolní divoký svět ji nejspíš vyděsil natolik, že od té doby nevytáhla tlapky z bezpečí zděné budovy, a její životní prostor se smrsknul na zhruba šedesát metrů čtverečních. Vypadala spokojeně, moc se nemazlila, nepřekážela a byla čistotná. Obdržela jméno Zuzana, což se jevilo zbytečné, poněvadž jí to bylo fuk. V pořadí druhý kočičí přírůstek ve formě černobílého kocoura neznámého původu nesl jméno Filip. Tenhle tvor nebyl žádné ořezávátko a mazlení a podobné "ťu ťu ťu ňu ňu ňu" z plna hrdla nesnášel. Potuloval se povětšinou venku a naší

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval nadrozměrný iPad

Má žena včera k večeru dokončovala fungl novou háčkovanou panenku. Imigrantku. Stoprocentně z Afriky, protože takhle se na Prajzské neopálíte.  „Ahoj ženo, jak se ti daří?“ Vpadl jsem do obýváku a snažil se rozvinout manželskou konverzaci, abych nevypadal jako nemluva. „…“ Řekla. Čtyři řádky z budoucí sukýnky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, takže i mně došlo, že je něco na levačku.  „Ohřeju si večeři sám, nenech se rušit,“ pravil jsem polohlasem a velmi tichým a nenápadným krokem se vypařil do jiné místnosti.  „Polívku máš na sporáku… do prčic!“ Dolehlo k mým uším úplně zbytečně, poněvadž sporák poznám a hrnec nešlo přehlédnout.  „V pohodě, mamuš,“ pravím nahlas, „všechno zvládnu, kličkej.“  Ticho. Zdolal jsem poslední sousto, umyl talíř ručně, omluvil se myčce, aby neměla pocit, že ji zanedbávám, a vyrazil znovu do útoku. Usoudil jsem, že těch patnáct minut, co jsem srkal luxusní horkou polévku,  by mělo postačit k uklidnění vzbouřeného nervového systému mé manželky, co

„Dědo, doma není co žrať. Mám tu dvě vnučky, v noci jsem nespala, takže bys mohl zajet do LIDLu udělat velký nákup.“ Bliklo na mě komunikační okénko na Facebooku zhruba kolem desáté hodiny dopolední standardního středoevropského času.  Kecám.  Celý vzkaz byl jednodušší: „Zajedeš nakoupit, lednička je prázdná seznam pošlu.“ Chybějící interpunkci jsem ignoroval, ale i tak se mi orosilo čelo. Podobnou zodpovědnost na má bedra manželka nikdy za dobu, co jsme svoji, nekladla. Dobře zná mé limity. O deset minut později jsem se s výmluvou, že řeším složitý digitální problém, zmohl v odpovědi jenom na prosté OK. S manželkou se nediskutuje, manželka se poslouchá, vytanul mi na mysli citát neznámého ženáče, který nejspíš věděl, o čem mluví. Zda byl šťastný, či nikoliv, o tom se literatura nezmiňuje.  Byl. Samotný seznam nebyl dlouhý. Obsahoval v podstatě věci, které už jsem v životě viděl, ale bohužel končil sdělením:  „A kup ještě, co ti padne do oka.“ Tentokrát byla čárka umístěna správně. H

Následující moudro vzniklo právě dnes, nebo někdy jindy, na procházce s mou ženou, která na podvečerním výšlapu trvala, i když jí muselo být jasné, že bez LCD displeje budu ztracen a přemístěn do nedigitální a prapodivné reality se mnou nebude žádná rozumná řeč.  Navíc mě vytrhla od sledování revidenta Hadimršky, který je dodnes mým vzorem.  Ale k věci. Máme v naší malé obci minimálně jednu cestu, která nikam nevede. Slepou cestu. Možná nějakou podobnou také znáte.  Žiju na polském pohraničí už šestnáct let, ale dodnes jsem netušil, že konec světa je právě zde. Asfaltová cesta u nás totiž končí tam, kde by za normálních okolností měla začínat. Jenže její stavitelé se zjevně nemohli dohodnout, kde je začátek a kde konec, a tak cesta ve skutečnosti končí uprostřed. Představte si to. Já si si ale konec cesty uprostřed představit nedokázal, a tak jsem prostě šel. Ruku v ruce s dámou svého srdce jsem šlapal a významně mlčel. I manželka byla potichu, což bylo neobvyklé. Neptal jsem se proč,

Letošní rozhodnutí manželky, že chce zrušit Vánoce, mě učinilo šťastným. Ze tří důvodů.  Z čistě spořivého prajzského pohledu jsem rád, že ušetřím finance, které mohu zbůhdarma utratit v relevantnějším ročním období. Třeba v září na Korfu. Druhý vám neřeknu. Třetím důvodem je fakt, že Štědrý den jako svátek hojnosti mám spojen především s časovou frustrací, nikoliv s radostí.  Jako adoptovaný synek byl jsem vydán na pospas libovůli svého dědy, kovaného komunisty. Kdo zná tuhle zrůdnou ideologii, chápe. Každému podle jeho schopností. Každému podle jeho potřeb. Ale nikomu to, co doopravdy chce.  Zamlada jsem byl líný jak březí sviňa, a tak jsem nalézal pod stromečkem zásadně dárky, které dle dědova mínění potřebuji, nikoliv ty, po nichž v dané době doopravdy toužím. Což mělo i své výhody, protože jsem snadněji pochopil principy obecné teorie relativity. Míjeli jsme se s dědečkem, jemuž jsem říkal táto, zhruba o třistašedesátpětdní. Co byste také čekali od člověka, který se řídil heslem,

Ve francouzském Périgordu byly kdysi při odkrytí archeologických nalezišť objeveny malé zkamenělé skořápky vlašských ořechů, pražené už během neolitu. Slovy historiků se jednalo o takzvanou mladší dobu kamennou. Což bylo období, kdy lidstvo poprvé pochopilo, že mnohem lepší než trajdat někde po savaně či kdovíkde, je usadit se, postavit dům, zasadit strom a přesvědčit hloupý dobytek, aby zůstal na jednom místě. K tomu posloužily ploty, jež máme dodnes, a které jsou častou příčinou neřešitelných sousedských sporů.  O něco později, ve starém Řecku - a poté Římě, se z obyčejného vlašského ořechu stal pokrm bohů. A také plodnosti. Ne náhodou se ořech používá jako slangové pojmenování pro varle. Ta mají muži odjakživa dokonce dvě. Ořechy, respektive jejich jádra, jsou jednou z nejstarších starobylých potravin na planetě. To jste nevěděli, že? Zdánlivě obyčejný plod se vloudil i do řecké mytologie. Možná netušíte, že kdysi žila byla bohyně Karya, do níž se bezhlavě zamiloval bůh Dionýsos. Vl

"Za všechno můžeš ty!"   Vyhrkla má žena, zasípala, kýchla, otřepala se a nasadila vražedný pohled. V rukou třímala hluboce podmrazený špenát. Z mrazáku.  Tohle závažné obvinění jsem nemohl nechat jen tak, poněvadž  jsem měl skálopevné alibi. Před pěti minutami jsem se vrátil z práce, kde jsem prokazatelně pracoval a digitální píchačky nelžou. Už už jsem měl na jazyku pádnou odpověď, ale pak zapracoval obranný mechanismus, jaký má k dispozici každý dlouho ženatý muž. Takže navzdory protestujícímu mozku, který netušil, oč kráčí,  jsem prohlásil: "Já vím, fakt jsem to zvoral." Rozhostilo se hluboké ticho a žena přeorientovala podchlazenou zeleninu z levé ruky do pravé. Nejspíš jsem ji svou reakcí překvapil, což je také hrubá manželská chyba. "Kdyby sis nevymyslel lečo, tak by se to nestalo!" Zase kýchla. Nadešel čas na sebeobranu: "No jo, ale co s těmi rajčaty, která rostou jak v Černobylu a nikdo už je žrať nechce, budeme dělat? Zavařit to nelze, ke

Kromě nezbytné přítomnosti omáčky u jakéhokoliv pokrmu (včetně krupicové kaše a chleba s máslem), vedeme s manželkou také letitý spor o nutnost existence jednoho ročního období. Léta. Má žena ho prostě nesnáší.  Přimhouříme-li oči a vezmeme-li na milost teorii reinkarnace, pak je zjevné, že já jsem potomek nějakého afrického Křováka či australského domorodce, který má parno rád, i když občas nadává.  Manželka je ovšem vysloveně zimní tvor. Soukromě ji přezdívám Ledovou královnou a vypadá to, že v minulém životě byla Eskymák. Pardon - Inuita. To je národ, který údajně má více než padesát výrazů pro obyčejný sníh. Což samozřejmě pravda není, ale zní to krásně. Tenhle mýtus vznikl omylem, poněvadž všechna nová slova v eskymáckém jazyce jsou tvořena tak, že se k základnímu slovu přidá přípona. Inuitšina má přes 400 přípon, ale jen jednu předponu!   Čeština je sice také mrcha, ale zkuste si na první dobrou nahlas přečíst tohle slovo pocházející z grónštiny: "aliikusirsuillammassuraani

Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor. I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte. Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako

Šprušle.  Tohle slovo možná neznáte, ale já ho nenávidím. Údajně pochází z německého Sprießel, což ve volném překladu znamená příčka u žebříku. Věc, kterou jsem včera natíral, má ovšem do žebříku hodně daleko, leda by sahal až do nebe. "Musíme natřít přední plot, je už pro ostudu," pravila jednoho jarního dne manželka a mně bylo jasné, že každý odpor je marný. Nabídl jsem v pudu sebezáchovy výměnou osmidenní pobyt na Korfu, což má žena kvitovala s nadšením, vyrochnila se v moři, zbodla moussaku, zanadávala si na řeckém letišti, ale ze svého požadavku bohužel neustoupila ani o píď.  Po návratu jsem vyrazil na místo budoucího činu a zjistil, že kovový okrasný plot opravdu potřebuje trochu údržbářské péče. Aby nás lidi nepomluvili. "Natírání je relax, dědo," snažila se mi manželka vnést trochu naděje do života, když jsem začal vysvětlovat, že největší fuška je ty kovové nesmysly připravit, aby nátěr vydržel dalších deset let. Zlatý živý plot. Návštěva hlučínského Domu