Blábolník

První kočka, kterou jsme si pořídili dobrovolně, byla původem perská a pocházela z dodnes fungujícího Zverimexu v karlovarské Bulharské ulici. Cestu ze západu na východní cíp naší republiky, kterému se říká Prajzská, hlasitě protrpěla na zadní sedačce automobilu Škoda Favorit v černé barvě, aby po pár dnech přijala první patro našeho rodinného domku nedaleko Opavy za své.  Za zhruba patnáct let svého života byla venku jenom jednou jedinkrát. Okolní divoký svět ji nejspíš vyděsil natolik, že od té doby nevytáhla tlapky z bezpečí zděné budovy, a její životní prostor se smrsknul na zhruba šedesát metrů čtverečních. Vypadala spokojeně, moc se nemazlila, nepřekážela a byla čistotná. Obdržela jméno Zuzana, což se jevilo zbytečné, poněvadž jí to bylo fuk. V pořadí druhý kočičí přírůstek ve formě černobílého kocoura neznámého původu nesl jméno Filip. Tenhle tvor nebyl žádné ořezávátko a mazlení a podobné "ťu ťu ťu ňu ňu ňu" z plna hrdla nesnášel. Potuloval se povětšinou venku a naší...

„Dědo, ve sklepě máme divný bílý a nehybný pavouky! Asi jsou to ufouni.“  Přiběhla nejstarší vnučka a očekávala, že všechno vím a znám, takže dodám promptně vysvětlení poměrně neobvyklého jevu.  „Nepovídej,“ zatvářil jsem se překvapeně, což byla pravda. O bílých pavoucích jsem nikdy neslyšel, ale fakt je, že přírodověda mě ve škole moc nebavila. „Ukaž!“ Řekl jsem. Vyrazili jsme v závěsu s několika dalšími vnučkami, z nichž minimálně dvě nebyly naše, do sklípku hospodářské budovy, kde se ukrývá legendární sedmý schod. Na stropě, jak vidíte na obrázku, viselo porůznu jakési cosi a fakt to vyhlíželo jako nějaký mimozemský tvor. V ponuré místnosti jsem byl nejvyšší, tak jsem zkusmo do jednoho pavoučka šťouchnul prstem a očekával reakci. Dostavila se, ale jiná, než jsem předpokládal. Celé umělecké dílko se mi před očima rozpadlo na prach. „Zvláštní,“ pravím a velmi nerad dodávám: „Fakticky netuším, o co jde. Jdeme ven a na internet!“  Zavelel jsem a na pergole nastartoval na...

Má žena včera k večeru dokončovala fungl novou háčkovanou panenku. Imigrantku. Stoprocentně z Afriky, protože takhle se na Prajzské neopálíte.  „Ahoj ženo, jak se ti daří?“ Vpadl jsem do obýváku a snažil se rozvinout manželskou konverzaci, abych nevypadal jako nemluva. „…“ Řekla. Čtyři řádky z budoucí sukýnky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, takže i mně došlo, že je něco na levačku.  „Ohřeju si večeři sám, nenech se rušit,“ pravil jsem polohlasem a velmi tichým a nenápadným krokem se vypařil do jiné místnosti.  „Polívku máš na sporáku… do prčic!“ Dolehlo k mým uším úplně zbytečně, poněvadž sporák poznám a hrnec nešlo přehlédnout.  „V pohodě, mamuš,“ pravím nahlas, „všechno zvládnu, kličkej.“  Ticho. Zdolal jsem poslední sousto, umyl talíř ručně, omluvil se myčce, aby neměla pocit, že ji zanedbávám, a vyrazil znovu do útoku. Usoudil jsem, že těch patnáct minut, co jsem srkal luxusní horkou polévku,  by mělo postačit k uklidnění vzbouřeného nerv...

„Dědo, doma není co žrať. Mám tu dvě vnučky, v noci jsem nespala, takže bys mohl zajet do LIDLu udělat velký nákup.“ Bliklo na mě komunikační okénko na Facebooku zhruba kolem desáté hodiny dopolední standardního středoevropského času.  Kecám.  Celý vzkaz byl jednodušší: „Zajedeš nakoupit, lednička je prázdná seznam pošlu.“ Chybějící interpunkci jsem ignoroval, ale i tak se mi orosilo čelo. Podobnou zodpovědnost na má bedra manželka nikdy za dobu, co jsme svoji, nekladla. Dobře zná mé limity. O deset minut později jsem se s výmluvou, že řeším složitý digitální problém, zmohl v odpovědi jenom na prosté OK. S manželkou se nediskutuje, manželka se poslouchá, vytanul mi na mysli citát neznámého ženáče, který nejspíš věděl, o čem mluví. Zda byl šťastný, či nikoliv, o tom se literatura nezmiňuje.  Byl. Samotný seznam nebyl dlouhý. Obsahoval v podstatě věci, které už jsem v životě viděl, ale bohužel končil sdělením:  „A kup ještě, co ti padne do oka.“ Tentokrát byla čárka ...

Následující moudro vzniklo právě dnes, nebo někdy jindy, na procházce s mou ženou, která na podvečerním výšlapu trvala, i když jí muselo být jasné, že bez LCD displeje budu ztracen a přemístěn do nedigitální a prapodivné reality se mnou nebude žádná rozumná řeč.  Navíc mě vytrhla od sledování revidenta Hadimršky, který je dodnes mým vzorem.  Ale k věci. Máme v naší malé obci minimálně jednu cestu, která nikam nevede. Slepou cestu. Možná nějakou podobnou také znáte.  Žiju na polském pohraničí už šestnáct let, ale dodnes jsem netušil, že konec světa je právě zde. Asfaltová cesta u nás totiž končí tam, kde by za normálních okolností měla začínat. Jenže její stavitelé se zjevně nemohli dohodnout, kde je začátek a kde konec, a tak cesta ve skutečnosti končí uprostřed. Představte si to. Já si si ale konec cesty uprostřed představit nedokázal, a tak jsem prostě šel. Ruku v ruce s dámou svého srdce jsem šlapal a významně mlčel. I manželka byla potichu, což bylo neobvyklé. Neptal ...

Letošní rozhodnutí manželky, že chce zrušit Vánoce, mě učinilo šťastným. Ze tří důvodů.  Z čistě spořivého prajzského pohledu jsem rád, že ušetřím finance, které mohu zbůhdarma utratit v relevantnějším ročním období. Třeba v září na Korfu. Druhý vám neřeknu. Třetím důvodem je fakt, že Štědrý den jako svátek hojnosti mám spojen především s časovou frustrací, nikoliv s radostí.  Jako adoptovaný synek byl jsem vydán na pospas libovůli svého dědy, kovaného komunisty. Kdo zná tuhle zrůdnou ideologii, chápe. Každému podle jeho schopností. Každému podle jeho potřeb. Ale nikomu to, co doopravdy chce.  Zamlada jsem byl líný jak březí sviňa, a tak jsem nalézal pod stromečkem zásadně dárky, které dle dědova mínění potřebuji, nikoliv ty, po nichž v dané době doopravdy toužím. Což mělo i své výhody, protože jsem snadněji pochopil principy obecné teorie relativity. Míjeli jsme se s dědečkem, jemuž jsem říkal táto, zhruba o třistašedesátpětdní. Co byste také čekali od člověka, který se ...

Ve francouzském Périgordu byly kdysi při odkrytí archeologických nalezišť objeveny malé zkamenělé skořápky vlašských ořechů, pražené už během neolitu. Slovy historiků se jednalo o takzvanou mladší dobu kamennou. Což bylo období, kdy lidstvo poprvé pochopilo, že mnohem lepší než trajdat někde po savaně či kdovíkde, je usadit se, postavit dům, zasadit strom a přesvědčit hloupý dobytek, aby zůstal na jednom místě. K tomu posloužily ploty, jež máme dodnes, a které jsou častou příčinou neřešitelných sousedských sporů.  O něco později, ve starém Řecku - a poté Římě, se z obyčejného vlašského ořechu stal pokrm bohů. A také plodnosti. Ne náhodou se ořech používá jako slangové pojmenování pro varle. Ta mají muži odjakživa dokonce dvě. Ořechy, respektive jejich jádra, jsou jednou z nejstarších starobylých potravin na planetě. To jste nevěděli, že? Zdánlivě obyčejný plod se vloudil i do řecké mytologie. Možná netušíte, že kdysi žila byla bohyně Karya, do níž se bezhlavě zamiloval bůh Dionýsos...

"Za všechno můžeš ty!"   Vyhrkla má žena, zasípala, kýchla, otřepala se a nasadila vražedný pohled. V rukou třímala hluboce podmrazený špenát. Z mrazáku.  Tohle závažné obvinění jsem nemohl nechat jen tak, poněvadž  jsem měl skálopevné alibi. Před pěti minutami jsem se vrátil z práce, kde jsem prokazatelně pracoval a digitální píchačky nelžou. Už už jsem měl na jazyku pádnou odpověď, ale pak zapracoval obranný mechanismus, jaký má k dispozici každý dlouho ženatý muž. Takže navzdory protestujícímu mozku, který netušil, oč kráčí,  jsem prohlásil: "Já vím, fakt jsem to zvoral." Rozhostilo se hluboké ticho a žena přeorientovala podchlazenou zeleninu z levé ruky do pravé. Nejspíš jsem ji svou reakcí překvapil, což je také hrubá manželská chyba. "Kdyby sis nevymyslel lečo, tak by se to nestalo!" Zase kýchla. Nadešel čas na sebeobranu: "No jo, ale co s těmi rajčaty, která rostou jak v Černobylu a nikdo už je žrať nechce, budeme dělat? Zavařit to nelze, ke...

Kromě nezbytné přítomnosti omáčky u jakéhokoliv pokrmu (včetně krupicové kaše a chleba s máslem), vedeme s manželkou také letitý spor o nutnost existence jednoho ročního období. Léta. Má žena ho prostě nesnáší.  Přimhouříme-li oči a vezmeme-li na milost teorii reinkarnace, pak je zjevné, že já jsem potomek nějakého afrického Křováka či australského domorodce, který má parno rád, i když občas nadává.  Manželka je ovšem vysloveně zimní tvor. Soukromě ji přezdívám Ledovou královnou a vypadá to, že v minulém životě byla Eskymák. Pardon - Inuita. To je národ, který údajně má více než padesát výrazů pro obyčejný sníh. Což samozřejmě pravda není, ale zní to krásně. Tenhle mýtus vznikl omylem, poněvadž všechna nová slova v eskymáckém jazyce jsou tvořena tak, že se k základnímu slovu přidá přípona. Inuitšina má přes 400 přípon, ale jen jednu předponu!   Čeština je sice také mrcha, ale zkuste si na první dobrou nahlas přečíst tohle slovo pocházející z grónštiny: "aliikusirsui...

Od doby, kdy jsem jako vnuk zaměstnance tehdejších Československých státních drah díky režijní průkazce cestoval naprosto zdarma, uplynulo mnoho let. I dýchavičné parní mašiny jsou minulostí, stejně jako otevíratelná okénka v kupé nebo kuřáci na chodbičce vagónů. Časy se zkrátka změnily, ale jedno zůstalo. Malé dobrodružství spočívající ve faktu, že jste nikdy dopředu netušili, s kým a jak dlouho budete sdílet společný prostor. I stalo se, že jsem jednou ještě jako student seděl v kupé s několika opilými dřevorubci odněkud z východního Slovenska. Zásobu sprostých slov, která jsem tenkrát pochytil, používám dodnes a ještě jsem ji zdaleka nevyčerpal, což možná za chvíli zjistíte. Moderní doba nám dala k dispozici internet a vymakané vlakové soupravy stoprocentně klimatizované, takže okna bývají neprodyšně uzavřena. Objednat si můžete konkrétní sedadlo, výjimečně klidné kupátko a dokonce dostanete šampaňské. Obdržíte vše, kromě možnosti ovlivnit, kdo si k vám přisedne. Dobrodružství jako ...

Šprušle.  Tohle slovo možná neznáte, ale já ho nenávidím. Údajně pochází z německého Sprießel, což ve volném překladu znamená příčka u žebříku. Věc, kterou jsem včera natíral, má ovšem do žebříku hodně daleko, leda by sahal až do nebe. "Musíme natřít přední plot, je už pro ostudu," pravila jednoho jarního dne manželka a mně bylo jasné, že každý odpor je marný. Nabídl jsem v pudu sebezáchovy výměnou osmidenní pobyt na Korfu, což má žena kvitovala s nadšením, vyrochnila se v moři, zbodla moussaku, zanadávala si na řeckém letišti, ale ze svého požadavku bohužel neustoupila ani o píď.  Po návratu jsem vyrazil na místo budoucího činu a zjistil, že kovový okrasný plot opravdu potřebuje trochu údržbářské péče. Aby nás lidi nepomluvili. "Natírání je relax, dědo," snažila se mi manželka vnést trochu naděje do života, když jsem začal vysvětlovat, že největší fuška je ty kovové nesmysly připravit, aby nátěr vydržel dalších deset let. Zlatý živý plot. Návštěva hlučínského Domu...

První den po příjezdu jsme proběhli prakticky celé lázeňské městečko s názvem Kudowa-Zdrój . Kromě místního proslulého tržiště, poněvadž je na opačné straně.  V roce 1477 to byla pouhá vesnička, která se jmenovala Lipolitov. V polovině šestnáctého století ovšem byla přejmenována na Chudoba. Proč, to není jasné ani historikům. Po druhé světové válce, když se na Jaltské konferenci krájelo maso, mělo Československo o lázně samotné a okolní krajinu také zájem, jenže Poláci byli zjevně urputnější. Připadlo tudíž jim - a všechny Němce a Čechy vystěhovali, aby o několik desetiletí později byli rádi, když jim tam turisté z Německa nebo Česka přijedou utratit nějaké peníze. Což jsem udělal. Když manželku unavily fontánky, parky, cukrárny, lavičky, kovové hudební nástroje a pár architektonických skvostů, vyrazili jsme o noc později vstříc nákupnímu šílenství. Fronta českých aut stála už od Alberta. Ten se nachází asi sedm kilometrů daleko - na předměstí Náchoda.  Vběhli jsme dovnitř a u...

Ťápnul jsem na dotykový displej a přemoudřelý automat mi vytiskl žlutobílý lísteček s číslem 217. Zavěšen u stropu poblikával displej, na němž se skvěla rudá číslice 214, takže jak jsem hbitě pomocí kalkulačky na svém chytrém mobilu značky Ťapťung  spočítal, byl jsem čtvrtý v  pořadí. Nenavštívil jsem letiště ani zubní kliniku, nýbrž katastrální úřad.  Chvilku jsem se nudil a hledal dostupnou volnou wi-fi, ale nakonec jsem se nerad přepnul na datové připojení, aby mi nic neuniklo na sociálních sítích.  Po půl hodince brouzdání jsem přišel na řadu. Usadil jsem se do nepříliš pohodlného křesílka a podal dámě na druhé straně elegantního stolu návrh na vklad do katastru. Papírek s číslem 217 jsem odložil do popelníku, v němž nebyl ani jeden špaček, nýbrž jenom další podobné lístečky. Na horní straně skleněné nádobky se skvěl hrdý nápis: "Český Krumlov" . Rozhlédl jsem se opatrně kolem dokola. Ne, v pohodě. Pořád jsem v Opavě. Paní vzala připravené papíry, zaťukala do klá...

Aquapark v Kravařích je celkem příjemné místo. Kol dokola vše tryská, teče, prská a klokotá. Středa dopoledne patří důchodcům, poněvadž vstupné je poloviční.  "Jdeme, dědo," řekla žena a já šel, poněvadž na ekonomický argument slyším vždycky. A kromě toho mám nucenou dovolenou. Celý areál, alespoň co se pánské části týká, je poskládán vcelku logicky, takže jsem cestou ke skříňce zabloudil jenom dvakrát. Poprvé do sprch, podruhé mezi pisoáry. Co jsem spatřil, vám popisovat nebudu, protože i já se musel svléknout.  Na ruku jsem dostal jakýsi plastový bazmek, který vypadal jako hodinky bez ručiček, za jehož ztrátu hrozila pokuta pět set korun českých a fungoval také jako zámek skříňky na zbytné oblečení. Zimní bundu, ponožky, boty a slipy do bazénu opravdu nepotřebujete. Strávil jsem tři minuty zkoumáním návodu, jak to celé vlastně funguje, ale i přesto jsem byl ve vodě dříve než má žena. Dravá řeka, dětský bazén, relaxační koutek, útulná jeskyně a dlouhý tobogán - to vše obdrž...

"Tohle je Little Boy," pravil můj brácha, kterému kolegové z policejní zásahové jednotky přezdívali Hujer, když otevřel víko kufru obstarožní dodávky. "Seznamte se," dodal.  Psal se rok 1992 nebo 1993, nejsem si zcela jistý, protože Facebook neexistoval a deník jsem si nevedl. "Uvidíš šupu na nebi, jakou jsi ještě nespatřil. Vyšmelil jsem to s jedním profíkem z armády za troje policejní maskáče." Zatvářil se potěšeně a očekával pochvalu za jednoznačný obchodní  úspěch, poněvadž vědel, že jsem z ekonomiky odmaturoval za jedna. Hleděl jsem na dno zavazadlového prostoru a nevěřil vlastním očím. "Tohle chceš odpálit na Silvestra?" "A kdy jindy? Na prvního máje snad?" Odpověděl otázkou. "Jenže já bych se chtěl ještě jednou oženit. Nehodlám umřít tady na nějaké cizí chalupě uprostřed polí," protestoval jsem, protože pyrotechnická petarda připomínala zapomenutou  pumu z druhé světové války. "Neboj vole," usmál se brášk...