Blábolník

"Muži, skoč mi na zahradu pro trochu petrušky do polívky." Nadechuji se k otázce, ale manželka není ve smířlivé náladě. "Nedělej ze sebe blbého, vezmi nůž a mazej," prohlásí přísně. Nedělám blbého, beru kudlu a vyrážím do neznáma. Cestou se probírám svým rodokmenem a s nelibostí zjišťuji, že většina mých předků pocházela z dělnické třídy nebo z uměleckých kruhů. Botanik ani jeden. Já sám utrpěl ekonomické vzdělání, a je pravděpodobné, že výsledovku či rozvahu bych ještě dal dohromady. Sebekriticky ale připouštím, že vyznat se v džungli, kterou žena opečovává a nazývá zahrádkou, je nad mé síly. Všechna ta bujná zeleň vypadá jako tráva. Kvízová otázka tedy zní: "Jak poznám petrušku do polívky, když v rozporu s předpisy Evropské unie není žádná rostlina vybavena cedulkou s popisem a cenovkou?" Domácí wi-fi tak daleko nedosáhne a mobilní tarif jsem vyčerpal před týdnem. Navíc mi nebyl dopřán dostatek času cokoliv vygooglit. Co teď? Zachrání mě fakt, že jsem...

Průměrný člověk je vlastníkem pouhých pěti smyslů. Jistě znáte ze školy. Někteří šťastní jedinci ale disponují i smyslem šestým - orientačním. Zabloudí málokdy. V důsledku bouřlivého vědecko-technického pokroku jich ale valem ubývá, protože navigace je nedílnou součástí i těch nejhloupějších mobilních telefonů. Prakticky kdejaký kus haraburdí, který disponuje přístupem na internet, vás nasměruje do místa, kde chcete být, přestože tam, kde právě jste, je také moc pěkně. A tak lidstvo cestuje sem a tam. Jako kobylky. Jde o prokletí moderní civilizace, která nás, nebohé dvounožce, nutí být neustále v pohybu. Obrovskou klikou je fakt, že tyhle výdobytky digitální revoluce velmi často chybují. Chcete-li totiž skutečně poznat svět, jaký je, musíte nutně zabloudit. Nalajnovaná cesta z bodu A do bodu B bez jediného zakufrování je nebetyčná nuda. Premiérová cesta automobilem do chorvatského letoviska s ženou jako velitelem vozu byla dobrodružná, protože navigační systémy byly tenkrát drahé a v ...

Problém všech knihomolů a vášnivých čtenářů tkví v tom, že zhusta vědí víc, než je žádoucí pro ryze praktický život. Uvedeným postižením často trpí webdesigneři, programátoři nebo ajťáci obecně, poněvadž věčně hnijí u nějakého digitálního klunkeru a nasávají informace. Často se tak stává, že i velmi vzdělaný jedinec je v místní putyce mezi řemeslně pracujícími dělníky za blbce, protože netuší, kdo právě vyhrál fotbalovou ligu. Nebo pralesní přebor. Prašť jako uhoď. Naopak přesně ví, co obnáší pojem Ithyphallo­fobie nebo Ergofobie, a rád by si o těchto složitých problémech trápících lidského ducha vášnivě pokecal. Nejde to. První choroba má děsně divný název, a tak i kdyby náhodou spolustolovníci tušili, čím se projevuje, budou navečer řešit spíše problém opačný. Po patnácti točených dvanáctkách proložených borovičkou ani není divu. Druhý termín by jim mohl být blízký, protože znamená "chorobný strach z práce" . Což je nemoc zvláště v Česku hojně rozšířená. Poslední dobou potk...

Cestování po světě je adrenalinový sport. Především pro člověka neobdařeného jazykovým nadáním. Horko těžko lámu angličtinu odposlouchanou při sledování hollywoodských trháků s českými titulky. Zvládnul jsem hlavně frázi fuck you , ale s ní v cizině moc daleko nedojdete. Naší nejoblíbenější destinací jsou řecké ostrovy. Kouzelné pláže, úchvatná a místy kýčovitá architektura, dechberoucí historie hrdého národa a pohostinní domorodci jsou jednoznačným plusem. Mínusem je pouze jejich květnatá hrdelní řeč, která neznalému nápadně připomíná chronickou krční chorobu. Boj se samotnou řečtinou jsem vzdal kontumačně poté, co jsem se nadrtil pro přežití nejdůležitější fráze: "Mia bira" a "Óchi" . Druhá jmenovaná výrazně šetří turistovu peněženku, protože prosté české "Ne" v Řecku znamená "Ano" . Na Santorini naopak zaperlila má žena, když se ukázalo, že díky globalizaci je možné domluvit se azbukou. Roztomile pošvitořila s ruskou prodavačkou textilního z...

Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné. Hledím vzhůru. Oblohou se převalují ocelově temná mračna a jemné mrholení skrápí mou začínající plešku nahoře uprostřed.  Zvedám nářadí, přestože velmi dobře vím, že v neděli je na Prajzské jakákoliv práce zakázaná. O pár minut později jsem orosený jako finská sauna, přičemž není patrné, zda vlhkost přichází ze vzduchu, nebo ze mě samého. "Dvacet řádků, to dáš, Mildo!" Motivuji sám sebe a tykám si. "Snad žádný Prajzák neuvidí, jak porušuješ zákon Páně." Ostražitě se rozhlížím. Nikde nikdo. Půda samotná je poddajná jak slečna v čínském nevěstinci, takže rýč se zaryl do podzemí naprosto hladce. Asi jako nůž do pudingu. Jenže o pár minut později se k hodokvasu dostavila miliarda miniaturních mušek. Nejspíš mají v LIDLu zavřeno a já se tak stal dobře dostupnou potravou. Náklonnost ale byla vzájemná, protože minimálně sedm jsem jich při ohánění se rýčem spolknul. Vůkol panuje až nábožné ticho nepřerušované ničím, takže mi z...

"Pardon, omlouvám se," otočila se ke mně paní středního věku, když jsem do ni poněkud neomaleně, ale nerad, vrazil nákupním košíkem na kolečkách. Omluvila se za můj nezpochybnitelný přešlap, což mě šokovalo natolik, že jsem se nezmohl ani na slovo. O dvě uličky dál, kde jsme s manželkou hledali regál, kam byly přemístěny gulášové polévky v sáčku, mi selhalo ABS a já lehce štrejchnul mladou paní. Už už jsem se nadechoval k omluvě, když přišel další šok. "Nezlobte se, pane," prohlásila, omluvně se usmála a uvolnila cestu. Opatrně jsem se přikrčil a rozhlédl se kolem sebe. Předevčírem večer jsem si pouštěl poslední díl Červeného Trpaslíka, kde se Rimmer ocitnul v alternativní realitě. Co když se mi stalo totéž? Zachmuřil jsem se a připomněl si další událost včerejšího dne. Čekal jsem na opavské poliklinice, než manželka absolvuje nutná vyšetření, takže jsem pendloval z prvního patra na přilehlý venkovní chodník, abych ulevil své kuřácké vášni. Blbce, který naprojekto...

"Ježíšmarjá, vypadáš jako bezdomovec!" zaslechl jsem rozhořčený hlas manželky a ve mně hrklo. Z čistě mužského pohledu totiž uvedená věta předznamenává příchod řady dost nepopulárních událostí. Nenápadně jsem vykoukl ze dveří svého pokojíku, abych zjistil, oč jde. Představa poletování po nákupních střediscích nebo polském trhu uprostřed polí mě moc nelákala. A nabízely se i horší scénáře.  Pohladil jsem si strniště na bradě a vyrazil na obhlídku. V kuchyni jsem spatřil ženu lomící rukama. U jejích nohou nešťastně přešlapovala naše kdysi sněhobílá psí slečna a tvářila se trochu provinile a trochu vzdorovitě. Po ranním proběhnutí na zahradě byla špinavá až za ušima a její výraz říkal jasně: "Paničko, kdybys venku lítala po čtyřech, dopadla bys stejně. Tak proč mi nadáváš?" "A zarostlá jsi jako ovce, musíme tě ostříhat," pokračovala manželka nahlas a mně se ulevilo. Tentokrát není terčem vylepšování exteriéru moje maličkost. Uklidněn jsem zase ulehl a nalis...

Naše fenka hárá. Stává se to dvakrát do roka a pro ni, ale i pro nás, jde o jedinečnou příležitost udělat statistický průzkum, kolik nadržených a neukojených hafanů se v naší malé obci vyskytuje. Nejvíc vynalézavý je malý černý vořech jménem Beník od sousedů ob pár domů shora. Soudím, že posloužil jako předobraz hlavního hrdiny z hollywoodského trháku Útěk z Alcatrazu. Snaha majitelů zabezpečit svůj pozemek tak, aby jim nezdrhnul, se už několik let míjí účinkem. Malý bílý   Maxík odnaproti je umírněnější a vždy počká na nestřežený okamžik, kdy jsou vrátka dokořán. Výsledek je ale stejný. Zařvu: "Hej, migej dom, vopičáku!" Je lhostejné, jakou intonaci zvolím, protože Maxík na mě vyčítavě pohlédne a v jeho očích čtu nevyřčenou otázku: "Tys nikdy neměl erekci?" Načež se nechá vzít do náručí a já ho vrznu sousedům do domácího ošetřování. Beník ovšem mé hysterické zvolání bere spíše jako výzvu a úporně se snaží oplodnit mou nohu. Doufám, že to neklapne. Nakopnout ho ne...

Mít ženu v domácnosti je snem každého zaměstnaného muže. Vždy uklizeno, čerstvě navařeno, ojeté ponožky vydezinfikovány, slipy zbaveny pozůstatků celodenního nošení, prádlo vyžehleno a úhledně uloženo. To vše mám. Jenže i manželka musí občas mezi lidi. Tu za vnučkou do Hlučína, tu prozkoumat, co levného se v LIDLu urodilo, a jak přichází stáří, sem tam i nějakou lékařskou čekárnu navštívit. A tak se někdy stává, že dorazím domů dříve, a místo šťastné manželky, která si cení   faktu, že nelítám za cizíma holkama, najdu v kuchyni pouze lehce naštvaného pejska, poněvadž zůstal sám. Pravda ale je, že podobným výletům předchází celovečerní školení. Žena mi v jeho průběhu podrobně vysvětlí, co je třeba učinit v případě její nepřítomnosti. Protože mě má přečteného, nepřekvapí, že poměrně dlouhý monolog se týká jídla. "Muži," praví, "zítra jedu s matkou do doktora, takže nebudu odpoledne doma. Jídlo jsem ti nachystala do ledničky, tak si ho ohřej. Jak funguje sporák jsem ti vys...

Letní neděle na Prajzské bývají provoněné. Zatímco od sousedů vane nezaměnitelný odér svíčkové na smetaně, má žena se už druhou hodinu v rozpálené troubě snaží donutit dávno mrtvou krůtu k činnosti, na níž za života nebyla zvyklá. Být měkká, aby poslední pozůstatky pravých lidských zubů nedošly úhony. Můstek a tři korunky z umělé hmoty také bývají drahé, takže důkladná tepelná příprava je naprostá nezbytnost. A sněhobílý pejsek, kterého jsem si pořídil pro radost, mě s radostným vrtěním ocasem a olizováním nosu a pravého ucha nutí k absolvování procházky po ztichlé dědině, aby se mohl vyprázdnit a označkovat své území. Podlehnul jsem, i když dopolední procházka nepatří k mým oblíbeným činnostem. Vnučka z Hlučína snahu němé tváře sleduje s jistým pobavením. „Dědo, můžu jít s tebou na procházku?“ Sundá sluchátka a vypne tablet. „Můžeš, ale nejdřív se zeptej babičky,“ podrbu se na hlavě, „na podobná závažná rozhodnutí já nemám kvalifikaci.“ „Tak můžeme, dědo,“ vrátí se po chvilce a do...

"Srk, chrmpf, srk, uuuuuf." Zvuky, které jako ajťák vydávám při konzumaci domácí kulajdy, nelze písemně úplně přesně reprodukovat. Poctivá husťačka bývá zlatým hřebem každého únavného pracovního dne - a v podobných okamžicích jde gramatika a správná výslovnost stranou. Prostě si chrochtám a pozdvižené obočí manželky, která se něčím zabývá u kuchyňského dřezu, ignoruji. "Ty už se mnou vůbec nemluvíš," dolehne náhle k mým uším lehce vyčítavý hlas. " Ani mi neřekneš, jak ses měl v práci... a vůbec." Ustane zurčení vody. "Kdoví, jestli do tý práce vůbec chodíš a neběháš někde za babama!" Povzdechne si žena a já se hluboce zastydím. Instiktivní reakci - totiž zásadní odmítnutí nespravedlivého obvinění z nepovoleného sportu s jinými ženami - udusím v zárodku, poněvadž vím, že čím více se budu bránit, tím více bude narůstat podezření, že na zmíněném obvinění něco je. "Srk, srk, uuuuuuf," pravím a sumíruji si větnou stavbu, abych manželce ud...

Vlezu do bytu a místo běžného letmého manželského políbení obdržím informaci: "Muži, byla jsem v Bolaticích a koupila jsem ti džíny." Bolatice jsou dědina vyhlášená výrobou námořních a jiných lan. Džíny jsou kalhoty, které v roce 1873 stály jeden americký dolar. Mihlo se mi hlavou, ale místo toho jsem se zachoval jako pravý muž a prohlásil: "Děkuji." O pár sekund později jsem se zachoval jako pravý muž podruhé, když jsem otevřel ledničku a objevil včerejší uleželou gulášovou  polévku. Načež se manželka zachovala jako pravá žena a řekla: "Pojď si je zkusit, jídlo počká." Až v tomhle okamžiku mi došla nemožnost úkolu, který si žena vytknula a následně splnila. Když jsem si naposled kupoval kalhoty, neobešlo se to celé bez dlouhého výletu po všemožných obchůdcích a krámech, včetně těch značkových. Samotná procedura zkoušení v těsných kabinkách je testem mužovy tolerance a trpělivosti. I stalo se, že v roce 2007 jsem si v obchodním domě Breda v Opavě koupil p...

Se stářím přicházejí i zdravotní problémy. Vyhnout se tomu nelze, takže čas od času každý z nás skončí na nějaké ambulanci. Má žena byla na EEG. To je zhruba hodinové vyšetření, kde vám vlasy, které si den předem umyjete, napatlají jakýmsi sajrajtem. Už třetí den se nám ho nedaří definitivně odstranit. Na druhou stranu - samotné vyšetření bolestivé není, jenom si tak ležíte, furt do vás někdo hučí, nebo vám svítí halogenem do očí, takže si ani schrupnout nemůžete, přestože   v příbalové informaci bylo napsáno, že krátký spánek není problém. Když vyšla manželka z ordinace ven, vypadala její hlava jako kombinace pampeliškového chmýří a vteřinového lepidla. "Podívej, co mi to urobili na hlavě," postěžovala si cestou k autu. Jsem jen obyčejný muž, takže vím prd, jak má vypadat skutečný dámský účes. Mně se ovšem líbil. Byl ryze přírodní a zjevně dostatečně trvanlivý, aby přestál i hurikán. Pravím tedy: "Však ti to sluší." Ohlédnu se dozadu, odkud přiskotačil mírný ván...

Vůbec nejtišším místem na světě je čekárna na zubní pohotovosti. Každý z přítomných sedí odevzdaně na dost nepohodlné židli, je pohroužen do sebe a dumá nad tím, co všechno ho uvnitř ordinace čeká a nemine. Fantazie pracuje na plné pecky. Ti s největší představivostí a výjimečným sluchem odcházejí předčasně a bez ošetření. "Už jsi skoro na řadě," povídám polohlasem své ženě. Pohlédla na mě plachým pohledem, ale nezatnula zuby, protože s bolavou šestkou vpravo nahoře to moc nejde. "Další, prosím," přerušila pohřební ticho sestřička s úsměvem na tváři a zoufalec na řadě se vpotácel do jámy lvové. Dveře ordinace zaklaply zvučně a nahlas. Jako vrata od popravčí komory. Nadskočili jsme všichni. I já, který dělal pouze šoféra a doprovod, jsem sklapnul půlky. Bylo mi manželky líto. Sám jsem totiž zažil trhání osmičky vlevo dole, které se uskutečnilo ještě v temných socialistických dobách. U vojenského sadisty, poněvadž v té době jsem byl voják službou povinný. Když jsem ...

"Tož v lednici nejsou," pravím smutně a očekávám hromobití, které dorazí vzápětí. "Tak blbá zase nejsem!" ozve se manželčin hlas z obýváku a já neprotestuji, protože blbost a zapomnětlivost spolu nemusí nutně kráčet ruku v ruce. Měním pozici a prohlížím zásuvky a skříňky v kuchyňské lince. Moudře mlčím, ale neuspěji. Odkráčím tedy do ložnice a provádím podrobnou inspekci kabelky. Podobný přístup už se mi často vyplatil, protože dámská kabelka, stejně jako egyptské pyramidy,  je nositelem mnoha skrytých tajemství. Čím hlouběji zakutáte, tím více zapomenutých předmětů objevíte. Tentokrát jsem našel osm volně ložených tic-taců, pokrčenou výplatní pásku z mého zaměstnání z února 2013, tři napůl ožužlané pastilky Rennie, kousek alobalu ze žvýkačky a několik falešných skleněných očiček k háčkovaným medvídkům, které jsme hledali na sklonku minulého roku. Úspěch se nedostavil a mně docházely nápady. "Nemáš je v autě? " Pokládám logickou otázku, protože domácnost...

Pro našeho pejska jsme si jednoho letního dne zajeli do Místku. Což je prapodivná ďuznička hned vedle Frýdku. Místní obyvatelé se nejspíš nemohli dohodnout, jak se jejich rodiště bude jmenovat, takže mezi obě slova vrazili pomlčku, čímž  to pro ně zhaslo. Každý si tak bydlí ve svém, ale přesto všichni dohromady. V malé přízemní garsonce nás přivítal podivínský muž. V ohrádce určené lidským batolatům pak sedm nebo dvě stě bílých chundelatých kuliček. Pán nás usadil na sešlý gauč a se slovy "vyberte si, kus je za tři a půl tisíce" otevřel dvířka, načež se sněhobílá lavina vyvalila ven.  Nejrychlejší byla čubička, která mi skočila do klína, oblízla nos a levé ucho, pohlédla na mě moudrým zrakem, a kdyby uměla mluvit, řekla by: "Tož teď jsem tvoja. Ukaž, co umíš, páníčku." Muž si mě zkoumavě přeměřil a s informací "miluje piškoty" , což se ukázalo jako krutá pravda, pumpnul manželku o požadovanou částku. Cestou zpět jsem seděl na místě spolujezdce, třímal v ...

Stáří je etapa lidského života, kterou lze šťastnou a veselou nazvat pouze s velkým sebezapřením. Mladí netuší, o co jde, ale my, věkem poznamenaní, o tom víme své. Především se naprosto podivně začnou chovat rozličné součásti našeho oblečení. Prakticky všechny, slipy nevyjímaje. Kalhoty začnou těsnit na místech, kde původně měly dávat fyziologickým součástem těla prostor. Rozkrok. Zadek. Stehna. Břicho. Proč často draze zakoupené věci dělají právě tohle, je otázka pro odbo rníky na kvantovou fyziku. Třeba včera. Dorazím z práce domů a najdu manželku na přeplněném gauči, kde sedí sama. Hodí na mě psí pohled, pohladí si levou i pravou nohu a zoufale prohlásí: "Podívej, co mi to narostlo. Mám pocit, že jsem bečka."   Klik, klik, cvak. Dodělává uši háčkované opici, která je mi podezřele povědomá, poněvadž její obličej už jsem někdy spatřil. Asi v zrcadle. Jsem ale frajer a navíc dlouho ženatý, takže nasadím chlácholivý tón, ukážu na mikinu na svém těle a pravím: "Říkal jsem...

Žena mi ráda stříhá vlasy. Z čistě ekonomického hlediska se jedná o pozitivní činnost, protože ušetřím za předražené kadeřnické služby. Kdysi je ráda vískala, nyní je likviduje. Časy se prostě mění. Blbé ale je, že v rámci kultivace mého zevnějšku manželka s uspokojením odstraňuje i jiné porosty, které se mužům v mém věku objevují na dost nečekaných místech. Chlap má být zarostlý, bo se jedná o jeho přirozenost. Že jo. To se ženám špatně vysvětluje. "Tohle všechno musí pryč!"  posune si brýle na blízko na nose, nastartuje miniaturní a bzučící obdobu robertka, načež se pokusí zbavit mé uši rozverných chloupků, trčících semo tamo zpoza ušních otvorů. "Zvedni hlavu!" poručí rázně a tentýž přístroj mi šoupne do levé nosní dírky, odkud vyčnívají štětiny ryze kančího vzhledu. Pozůstatky evoluce dokazující, že nepocházím z opice. Poslušně nakloním lebku a skromně protestuji: "Jen dávej pozor, abys nevylovila i jiné archeologické artefakty." Poté ještě žertovně ...

Rozhodnete-li se jednoho teplého letního dne opustit vymazlenou komfortní zónu, a místo pohodlí svého klimatizovaného vozu zvolíte na cestu do práce bicykl na nožní pohon, máte během čtrnáct kilometrů dlouhého výšlapu v zásadě jediné dvě starosti. Nerozbít si čuňu na zákeřných výmolech v divokém lese, protože se vyhýbáte hlavním silničním tahům - ale hlavně umravnit mozek, aby během fyzické námahy nevymýšlel kraviny či ptákoviny. To první jsem zvládl na jedničku, s tí m druhým neustále bojuji. Místo abych sál atmosféru brzkého rána, kdy zpěvné ptactvo šveholí své sonáty C-moll a listnatými stromy se prohání jemný vánek, který vytváří atmosféru plnou pohody, dumám nad tím, jak správně nakonfigurovat fungl nový doménový server, abych nenapáchal víc škody než užitku. O kilometr později jsem to vzdal a zkusil si zahrát fiktivní šachy sám se sebou. V sedmém tahu jsem dostal mat a bylo po ptákách. Pak jsem si vzpomněl, že musím příští týden k zubaři, který se zmiňoval o jakémsi můstku tři-pě...

Miluji prosluněná červnová nedělní rána. Mnohem více než pošmourná pondělní listopadová odpoledne. Jenže každá láska mívá svá úskalí a rizika. Kupříkladu deštivé podzimní pondělní odpoledne přináší jednoznačnou úlevu. Nejhorší den z celého pracovního týdne mám totiž za sebou, venku chčije a chčije, nikde ani živáčka, psovi se pranic nechce na procházku, takže se uvelebím na gauč takzvaně "hore kokotom" - a sjíždím fungl nový seriál z produkce Netflixu. Pohoda, klídek, vegáček. Naopak nedělní letní ráno je složité a komplikované. První ranní paprsek mě zašimrá na víčku a přeruší úžasně plastický a barevný sen, v němž stojím na pódiu obrovské auly a přebírám Nobelovu cenu za literaturu. Otočím se na druhý bok, abych si slávu vychutnal, načež se dostaví můj pejsek, rozverně mi skočí na hlavu a požaduje svěží ranní procházku, aby si mohl vyprázdnit střeva a naplnit můj vždy připravený plastový pytlík na exkrementy. "Ještě chvilku, vobludo," pravím, ale náš maltézáček ...